Téma: 

surikata

Surikata

Surikata cena a prodej

V naší republice se dají surikaty koupit buď ze zoologických zahrad, nebo od soukromých chovatelů. Pokud vytvoříte surikatě vhodné podmínky, může se v zajetí dožít až 13 let. Cena se pohybuje okolo 10 000 Kč za jedno zvíře. Vzhledem k tomu, že je nutné chovat celou skupinu, je pro domácí chov, především z finančního hlediska, vhodnější chov psouna.

Zdroj: Surikata
Zveřejněno dne: 6.10.2015

Surikata

Co je to surikata

Surikaty jsou drobné šelmy z čeledi promykovitých. Dorůstají výšky až 35 cm a váží od půl do jednoho kilogramu. Mají světle zlatou až hnědou barvu, na zádech s málo zřetelnými skvrnami. Ocas je dlouhý, dosahuje délky až tří čtvrtin výšky těla a slouží jako opora při stání na zadních nohou. Typické jsou pro ně tmavé kroužky kolem očí. Tmavší jsou i uši a špička ocasu. Jejich domovinou jsou suché stepní a polopouštní oblasti jižní a jihozápadní Afriky. Přežít v žáru poledního slunce, více než čtyřiceti stupňovou teplotu ve stínu a naopak v noci pokles teplot téměř k nule není nic jednoduchého. Těmto drsným podmínkám mají přizpůsobeno nejen tělo, ale surikaty se vědomě rozhodli držet pospolu a čelit tak přírodě společnými silami. Vypracovali si pozoruhodnou sociální strukturu, kdy v jedné kolonii čítající cca 30 zvířat má každý člen svůj úkol a všichni vzájemně spolupracují.

Zdroj: Surikata
Zveřejněno dne: 6.10.2015

Surikata

Zajímavosti o surikatě

Podnebí a přírodní podmínky, ve kterých surikaty žijí, je donutily k tomu, aby svůj domov doslova zakopali pod zem. Jsou to mistři tunelů, chodeb a nor. Pro svůj příbytek využijí buď opuštěné nory jiných živočichů, které si dotvářejí a přestavují, nebo si vybudují podzemní komplex zcela nový. Může sahat až tři metry pod zem, mít i devadesát východů a pokrývat plochu mnoha set metrů čtverečních. Zde pak surikaty odpočívají a v bezpečí rostou jejich mláďata. Surikata dokáže během sekundy odhrabat množství písku, které se hmotností vyrovná váze jejího těla! Hrabání mají uzpůsobeny i uši. Boltce jsou velmi malé a je na nich zvláštní záhyb, který se právě při hrabání uzavírá. Písek, hlína nebo nečistoty se tak nemohou dostat dále do zvukovodu. Hrabáním a přerýváním půdy získávají potravu, která se skládá z hmyzu, housenek, larev, pavouků, menších obratlovců, ale i z kořenů a cibulek rostlin. Jejich protáhlý citlivý čenich s hmatovými vousky je dokonalým radarem, který odhaluje potravu ukrývající se pod zemí. Surikatí srst je uzpůsobena tak, aby napomáhala regulaci tělesné teploty. Po ránu, kdy surikaty vylezou z chladných nor a potřebují se zahřát, je rozevlátá a dovoluje tak slunci, aby se dostalo přímo ke kůži. Po „akumulaci“ tepla přilehne na tělo a teplo drží. Surikaty mají i vynikající ostrý zrak. Nebezpečí, např. v podobě letícího orla, dokážou odhalit i na vzdálenost několika set metrů.

Zdroj: Surikata
Zveřejněno dne: 6.10.2015

Surikata

Společenský život

Surikatí kolonie čítá obvykle 10 – 30 jedinců. Vede ji dominantní pár, který se jediný smí rozmnožovat. Na něm je pak rozhodnutí, kolik mláďat jiné samice přežije a zda vůbec. Slepá a holá mláďata zůstávají čtyři týdny v noře, kde dostávají mateřské mléko. Nemusí být jen od jejich matky, ale i od ostatních samic, kterým se mléko tvoří. Matka po několika týdnech noru opouští a na její místo nastupují „chůvy“. Už po deseti dnech po porodu totiž může být dominantní samice opět březí a takové množství mláďat by sama neuhlídala. Proto jsou její potomci vychovávány společnými silami. Každý jedinec v kolonii má přesně dané své poslání. Ať již to jsou zmiňované chůvy, dále pak pozorovatelé nebo obstarávači potravy. Vyhledáváním potravy je zaměstnáno nejvíce členů kolonie. Aby při něm nebyli rušeni a byli v bezpečí, stojí na vyvýšených místech v jejich blízkosti pozorovatelé. Ti bedlivě sledují okolní krajinu, na zemi i ve vzduchu. Podle tytu nebezpečí vydávají varovné zvuky – od pištění a jakéhosi kvokání až po ostré štěkavé a vrčivé zvuky. Pokud hrozí nebezpečí ze vzduchu, nejlépe je ukrýt se rychle pod zem. V případě pozemního útoku se surikaty seběhnou k sobě, začnou urychleně hrabat a vytvářením oblaku prachu se snaží nepřítele zmást. Pokud to nevyjde, naježí srst, zlostně štěkají a jako jeden muž vyskakují do vzduchu. Nezřídka se jim podaří protivníka přemoci. Každá surikatí komunita si hájí své území a odhání ostatní tlupy. Všichni její členové se neustále vzájemně obírají, čistí srst, skotačí a odpočívají pospolu. Dokonce používají i společné toalety. Celá komunita tak načichne společným pachem, který ostatním sděluje - tady jsme doma my.

Zdroj: Surikata
Zveřejněno dne: 6.10.2015

Surikata

Rozdíl mezi psounem a surikatou

Psoun je na rozdíl od surikaty denní hlodavec, jehož domovinou jsou hlavně prérie Severní Ameriky. Velikostí se od surikaty moc neliší, stejně jako ona dokáže stát pouze na zadních nohách (opírá se o ocas), podobou ale více připomíná sysla. Vzhledem k tomu, že je to hlodavec, živí se ve volné přírodě pouze rostlinnou stravou – trávou, pýrem, určitými druhy slézu, v létě některými aromatickými keříky, v zimě pak kaktusy, bodláky, kořeny i podzemními cibulkami. Rostlinám, které psounům příliš nechutnají, ukusují nové výhonky, dokud nezajdou. Tím vytvoří prostor pro růst jejich oblíbených lahůdek.

Stejně jako surikaty, jsou i psouni společenští a vytvářejí rodinné klany. Tvoří je sameček několik samiček a jejich potomci. Tyto klany se pak sdružují do velkých kolonií. Část jedinců, stejně tak jako u surikat, tvoří strážní skupiny, které se starají o bezpečí ostatních, hájí teritorium a obydlí své skupiny. Při nebezpečí vyskakují, štěkají, cení a klapou zuby, naježí svůj ocas a snaží se protivníka zahnat.

Jestliže se rozhodnete psouna chovat doma, pořiďte mu alespoň jednu, nejlépe však čtyři samičky. Pokud bude sám, bude to z hlediska jeho životních potřeb nepřirozené a bude trpět samotou. Pak mu musíte psouní rodinu vynahradit svou téměř neustálou pozorností a láskou, často ho chovat a mazlit se s ním. Pozor ale v době říje. To se z vašeho roztomilého kamaráda může stát agresivní tvor, který vás může i kousnout. Agresivně se může chovat i k vašim návštěvám. Proto se doporučuje v této době umístit ho raději do klece. Po skončení říje je z něho ale opět ten milý zvířecí kamarád. Malé psouňátko může získat buď od soukromého chovatele, nebo ze zoologické zahrady. Na rozdíl od surikaty přijde jeho pořízení levněji – na čtyři až šest tisíc.

Zdroj: Surikata
Zveřejněno dne: 6.10.2015

Surikata

Chov surikaty

Surikaty se obvykle chovají v zoologických zahradách, kde mají dostatek prostoru, své teritorium a svou skupinu. Právě jejich teritoriální chování bývá hlavním úskalím pro domácí chov. Jako chovatel musíte být při sestavování skupiny velmi ostražitý a věnovat spoustu času pozorováním chování jednotlivých členů. Může se totiž stát, že některý jedinec nebude ve skupině vítaný, ostatní ho budou odstrkovat a napadat. Pro takovéto případy je nutné mít k dispozici ještě jinou oddělenou ubikaci, abyste daného jedince mohli izolovat. Po nějakém čase ho můžete zkusit vrátit zpět. Skupina ho buď přijme, nebo ho budete muset odloučit natrvalo.

Pokud se přesto rozhodnete surikaty chovat, musíte jim vybudovat venkovní i vnitřní výběh, oba dva s výměrou cca 5 - 6 metrů čtverečních. Venkovní výběh musí umožňovat dostatek slunění. Je nezbytně nutné jeho prostor vybetonovat nebo zajistit jiným pevným materiálem, jinak hrozí, že se surikaty podhrabou. Na něj pak nasypeme asi 30 cm písku, který neustále přehrabávají. Vložíme do něj několik kořenů a kamenů, aby měli kde hlídkovat. Venkovní výběh musíte také oplotit a to i ze shora. Surikaty v něm pobývají od jara do podzimu, v zimě jim ho umožníme jen za slunečných dnů a na pár hodin denně. U vnitřní ubikace je také nutná pevná podlaha, písku stačí jen 10 cm, doplňte kameny a budky sloužící jako skrýše. Je dobré, aby byly vzájemně propojené a opatřené několika východy. Vzhledem k tomu, že surikaty potřebují suché a teplé prostředí, musíte vnitřní ubikaci vybavit také zdrojem tepla a světla. Postačí k tomu infražárovka umístěná 40 cm nad zemí, která by měla přes zimu svítit alespoň 12 hodin. Vytápění na 20 – 23 stupňů zajistíte nejlépe topnými kabely zabudovanými v podlaze.

Co se týče potravy, v zajetí je krmíme masem, nejlépe mletým drůbežím nebo hovězím, dodáváme jim ale i myši a hmyz. Potravu můžeme doplnit o tvaroh, vejce, ovoce, kompoty nebo psí granule. Dáváme jim ji spíše více, neboť surikaty jsou velmi nečistotné a část potravy pouze roztahají po celém svém prostoru, a tím ji znehodnotí. Dospělé jedince krmíme 1x denně nebo raději 2x denně v menších dávkách. Jeden den v týdnu můžeme krmení vynechat. To ale neplatí pro mladé jedince a březí samice.

Zdroj: Surikata
Zveřejněno dne: 6.10.2015


SiteMAP