Řada zvěře je aktivní hlavně po západu slunce, i přesto že v této době myslivci většinu zvěře nesmí lovit. Mezi zvěř aktivní v noci patří například divoká prasata, lišky, jezevci, jeleni i zajíci. Pokud se myslivec vydá večer do lesa, je lepší dorazit na posed / kazatelnu, ještě před západem slunce, aby nepřišel zrovna v době, kdy zvěř vychází. Zajíci například vychází na pastvu hlavně za soumraku. Na lov se ve večerních hodinách vydává také liška, kterou právě v těchto hodinách mohou nachytat hospodáři, jak se jim „dobývá“ na jejich drobnou domácí zvěř. Je třeba si uvědomit, že to, že zvěř je aktivní v noci, neznamená, že přes den se s ní myslivec nepotká. Zvěř je samozřejmě k vidění, ale častěji jen někde odpočívá, obživu si pak obstarává právě večer a v noci.
Pouštní (případně polopouštní) terárium je suché, s pískem, kameny, suchými větvemi, bez rostlin nebo s rostlinami sukulentního typu. Do tohoto terária můžete umístit stepní želvu, gekony, agamu i některé hady.
Tropické terárium musí udržovat vlhkost. Jako podklad se používá rašelina, lignocel, kokosové vlákno, kůra. Osázejte ho živými rostlinami, broméliemi, tilandsiemi, kapradinami, mechem a jinými. Tropické terárium je vhodné pro řadu ještěrů, hadů, bezobratlých živočichů a žabek.
Paludárium je třetí typ terária. Je to kombinace tropického terária a akvária. Ve vodní části můžete chovat vodní želvy a některé nenáročné akvarijní ryby. V pozemní části žabky, různé druhy hadů a ještěrů vyhledávající vodní tůňky.
Všechny tři druhy terárií musíte přizpůsobit chovanému živočichovi. Především zajistit dostatečné osvětlení, vyhřívání, cirkulaci vzduchu, dostatek úkrytů, potravu a pitnou vodu.
Osvětlení do terária kupujte v prodejnách s odbornou obsluhou. Ve všech typech terárií by měly být 2 druhy osvětlení. Denní bílé světlo s UVB zářením (pokud se nerozhodnete chovat nočního tvora) a výhřevná žárovka jako zdroj tepla. Čím hlubší (vyšší) terárium bude, tím důležitější je i síla světla, které by mělo dostatečně osvětlovat i rostliny ve spodní části terária. Na žárovku byste měli zakoupit speciální kryt, aby nedošlo k popálení zvířete při náhodném dotyku.
U vytápění terária platí, že by se teplota uvnitř měla pohybovat od 28 °C s lokálním vytápěním (pod žárovkou až 40 °C). V chovatelských potřebách lze zakoupit například i topné kameny, které se hodí pro pouštní nebo polopouštní ještěry (agamy vousaté, krajty královské). Co se osvětlení a vytápění týče, čas nám mohou ušetřit automatické spínací hodiny. Zvířeti prospěje přesný denní a noční režim. Ke spínacím hodinám je možnost připojit i automatické rosení.
Větrání je také velmi důležité. Profesionální terária jsou vyráběna tak, aby splňovala podmínky pro cirkulaci vzduchu. Nevětratelné terárium se může stát zdrojem plísní. Bez účinné cirkulace by mohlo dojít až k úhynu zvířete. Není proto vhodné použít místo terária akvárium, pouze v případě odborných a finančně nákladných úprav.
Voda musí být součástí každého terária. Misku zajistěte vždy tak, aby nemohlo dojít k jejímu převrácení. V paludáriích s větší vodní plochou vodu filtrujte nebo často a pravidelně měňte. Pouštní terária denně lehce roste (agama vousatá nepije stojatou vodu, ale pouze rosu).
Rostliny, kterými osazujete terárium, nesmí být jedovaté. Mezi teraristy jsou oblíbené tyto nejedovaté rostliny, které se hodí spíše do sušších terárií (šplhavec, tlustice, pepřinec nebo tilandsie). Do tropických terárií lze použít například dračinec, ledviník, zelenec, poděnku nebo toulitku.
Při výběru nového přírůstku lze postupovat koupí konkrétního zvířete, kterému zbudujete příbytek na míru, nebo máte konkrétní představu terária a rádi byste jej teprve osídlili. V obou případech je důležité si předem ujasnit, kolik času a financí můžete teráriu věnovat. Náklady na zakoupení a vybavení terária a koupi zvířete mohou být značné, ale jednorázové. Pravidelné náklady zůstávají na osvětlení, vytápění a krmení. Naproti tomu časové nároky u dobře osazených terárií jsou nepatrné. Některé druhy plazů a ještěrů se krmí s několikadenními přestávkami. Neohrozí je tedy ani vaše týdenní dovolená.
Různé květiny umístěné v teráriu sice pěkně vypadají, ale v některých případech hrozí při požití nebezpečí otravy organismu želvy. Jestliže tedy chceme živé rostliny, tak umisťujeme do chovných prostor pouze osvědčené druhy květin a dáme je tak, aby želva na ně nedosáhla. Nebezpečné jsou například tis a diffenbachie a další. Stačí si najít, jaké rostliny jsou jedovaté, a ty prostě nepoužívat. Řešením jsou pro želvy rostliny umělé.
Vhodná rostlina do terária pro želvy je Adenium (pouštní růže) – pochází z Afriky a několika málo míst jihozápadní Asie. Nejznámější a také nejvíce pěstovaným druhem je Adenium obesum. Má ozdobný, od kořene zbytnělý lahvově tvarovaný stonek a především krásně kvete něžnými, růžově bílými květy, které jistě patří mezi nejkrásnější květy z říše sukulentů. Květy ale bohužel vykvétají teprve třetím až čtvrtým rokem. Listy má s ohledem na svoji velikost 4–10 cm dlouhé, lesklé, tmavě zelené a tuhé. Pozor, mléko, které z adenia vytéká při jeho poranění, je prudce jedovaté, proto by se měla rostlina umisťovat na vyvýšené místo.
Jeho původní domovinou je Indie a Srí Lanka, kde se nejčastěji zdržuje v listnatých lesích, křovinách, ale i v travnatých porostech. Pávi bývají často volně chováni v zámeckých parcích a zoologických zahradách. Páv je národním ptákem Indie. Pávi se chovají již tisíce let. Lze je držet ve velmi prostorných voliérách, parcích a zahradách.
Naše klima snáší pávi bez problémů, nevadí jim ani krutá zima do -25 °C, ani déšť, důležité je pro ně jen to, aby mohli hřadovat ve výšce. V zimě jim namrzá jinovatka na křídlech, a pokud sněží, mají na sobě ráno 10cm pokrývku, ale ani to jim nevadí. Přes den v zimním období však rádi vyhledávají přístřešek se slámou, kde se mohou schovat a ohřát si končetiny. Na noc ale potom stejně vylétávají hřadovat do výšky a nožky si hřejí vlastním břichem.
Samice si v období páření vyhrabují nejčastěji v křovinách mělké hnízdo v zemi, kam snášejí 4 až 8 světle hnědých vajec s drobnými, světle hnědými tečkami. Samice na nich potom sedí přibližně 28 dní a o kuřata se stará sama. Důležité je v prvních měsících kuřata chránit před deštěm, protože jsou velmi citlivá na vlhko a prochladnutí a mohou uhynout. Takže je vhodné je umístit do prostoru, kde je lze zavírat minimálně na noc. Matka mnohdy nedokáže mláďata uchránit před predátory a občas se stává, že při obraně kuřat sama zahyne. To je další z důvodů, proč je chránit. V našich podmínkách je největším nepřítelem pávat kuna a liška.
Řešením nežádoucích reakcí na očkování není neočkovat. Nemoci, které jsou zvládnutelné vakcinací, způsobují neléčitelná, rychle probíhající onemocnění s hromadnými úhyny. Příkladem takových chorob je mor králíků nebo pseudomor drůbeže či holubů. U koček má podobný efekt panleukopenie, trefně označovaná jako mor koček. U psa je například očkování proti vzteklině základním očkováním, které bylo zavedeno především pro ochranu lidí, protože kdysi to byl pes, ne liška, kdo byl hlavním hostitelem vztekliny a přenašečem této smrtelné nemoci na člověka. Psi se také očkují proti psince a parvoviróze, což je rovněž obávaný zabiják. Správně zvolené očkovací schéma a očkovací látky pro konkrétní zvíře vždy přináší víc výhod než rizik spojených s vakcinací.
Kvůli minimalizaci nežádoucích reakcí by mělo být každé zvíře očkováno hlavně proti nemocem, které mu reálně hrozí, což záleží na jeho životním stylu i způsobu chovu. Zvíře musí být při očkování zdravé, mimo stres a zátěž a také schopné očkování. Relativní překážkou je trvalé oslabení imunitního systému, v tom případě jsou kontraindikované živé očkovací látky a použijí se inaktivované vakcíny. Úplnou překážkou je jen autoimunitní choroba, protože očkování může minimálně teoreticky příznaky autoimunitní nemoci zhoršit nebo způsobit opětovné vzplanutí.
U koček se riziko rozvoje postvakcinačního sarkomu dá omezit na minimum použitím vakcín bez obsahu dráždivých nosičů či aspoň aplikací na taková místa na těle, kde se případné nádorové bujení dá jednoduše a zcela odstranit chirurgicky.
Agama vousatá dorůstá velikosti 40 až 60 cm, hmotnost má okolo 500 g. Svou domovinu má v australských pouštích. Samice klade 10 až 20 vajec s inkubační dobou 60 až 70 dnů. Převážně se živí živočišnou složkou. Má žluté, světle hnědé až hnědočervené zbarvení. Agama stejně jako hadi svléká svou kůži, svléknutí celé kůže brání trnité výrůstky.
Agama vousatá dosahuje pohlavní dospělosti zhruba ve dvou letech a není vhodné ji pářit častěji než 1–2x do roka. Agamy není potřeba zimovat, ale pro úspěšné páření je to vhodné. Na podzim je potřeba v teráriu snížit délku svícení až na cca 7 hodin a teplotu k 17 stupňům. Agama vousatá bude přijímat méně potravy a bude línější. Zimní klid by měl být dlouhý cca 8 týdnů. Po této době začněte znovu zvyšovat postupně teploty v teráriu. Nezimujte však viditelně slabé jedince nebo jedince jakkoliv poškozené. I po dobu zimního odpočinku je agama vousatá aktivní, proto je potřeba, aby měla stále k dispozici čerstvou vodu a případně rostlinnou stravu.
Samci agam vousatých jsou mohutnější s větší hlavou, ovšem rozpoznání pohlaví je velice problematické a vyžaduje praxi.
Potrava se skládá ze 70 % z živočišného původu, zbytek tvoří rostlinná strava, a to zejména u mladých agam. Občas můžeme podat červa, švába, u větších zvířat i myší nebo potkaní holátko. Z rostlinné složky přijímá agama vousatá čínské zelí, pampelišky, okurky, rajčata a podobně. Při krmení červy a holátky je potřeba dávat pozor na přejídání a případnou obezitu agam.
Pokud již jednu agamu máme a rozhodneme se pro druhou ve stejném teráriu, měly by být přibližně stejné velikosti, protože jsou kanibalické vůči menším jedincům stejného druhu. Případně je potřeba je chovat odděleně, než dorostou přibližně stejné velikosti.
Agama vousatá žije cca 10–15 let, ale jsou to zábavní a klidní společníci, kteří si dobře zvyknou na lidský kontakt a stanou se tak rychle domácími miláčky.
Varuji před nákupem zvířat na burzách z důvodu často velice špatného zdravotního stavu, případně poškození v podobě regenerátů ocasů a podobně. Lepší je nákup ve specializované prodejně nebo od známého chovatele. Agama se dá koupit v některých zverimexech nebo na internetu, její cena se pohybuje kolem 600 korun za jeden kus.
Terárium zařizujeme jako pouštní. Do terária je vhodný terarijní písek, například Exo-terra, a dekorační kameny, případně kořeny. Nesmí chybět miska na vodu. Teplota v teráriu by se měla pohybovat kolem 30 °C. Pod zdrojem tepla i 40–50 °C.
Psinka je virové onemocnění masožravců, z domácích zvířat se může nakazit pes. Je to vážná nová psí nemoc, která může způsobit smrt či trvalé následky u uzdraveného zvířete. V populacích neočkovaných zvířat způsobuje každých deset až dvacet let epidemie, přičemž poslední taková epidemie psinky byla v České republice v letech 1990–1992, kdy onemocnělo 40 % všech psů. Očkování proti psince sice není povinné ze zákona, ale je to určitě očkování, na kterém se nevyplatí šetřit.
Psinku způsobuje Morbillivirus, velký obalený RNA virus, který je příbuzný lidskému viru spalniček. Stejně jako spalničky je i psinka velice nakažlivá. Virus nepřežívá vyschnutí a vyšší teploty, v létě mimo nemocné zvíře proto dlouho nevydrží, ale v zimě, když je teplota venku kolem nuly, vydrží i několik týdnů. Ve vyloučených sekretech z nemocného zvířete je živý minimálně 20 minut.
Psinkou se mohou nakazit šelmy psovité, kromě psa tedy třeba i liška, lasicovité šelmy, kromě fretky i kuna, lasice, jezevec, výjimkou nejsou mývalové, medvědi, tuleni nebo třeba delfín. Člověku nebezpečí nehrozí. Psinka je kapénková infekce, zdravé zvíře se tedy může nakazit kontaktem s nemocným zvířetem a různými tělními výměšky, přičemž virus psinky je vylučován ještě 2 až 3 měsíce po infekci! Aby to nebylo málo, jen asi polovina nakažených zvířat onemocní zjevně psinkou, ostatní jen vylučují virus, aniž by na nich bylo cokoliv poznat.
Pokud zvíře přežije počáteční atak viru, má často trvalé následky, jako jsou deformované zuby, nervové tiky nebo predispozice k silným epileptickým záchvatům. Léčba je často neúčinná kvůli dlouhé inkubační době (často i tři týdny). Po vzplanutí je obvykle již pozdě na vakcinaci.
Případy psinky se častěji vyskytují za vlhkého a chladného počasí. Od 1 týdne až do 2 měsíců (!) po nakažení vylučuje infikovaný pes virus tělesnými sekrety: slinami, výtoky z nosu a očí, močí a exkrementy. Jelikož virus psinky přežívá i ve vnějším prostředí, může se zvíře nakazit kontaktem s virem na ulici nebo je virus zavlečen do domácnosti na šatech a obuvi. Virus mohou také přenášet psi s chronickou asymptomatickou (bezpříznakovou) formou psinky, kteří tak nakazí ostatní psy bez ohledu na podmínky prostředí.
Pokud není pes imunizován očkováním, je vůči tomuto viru náchylný v jakémkoliv věku.
Terárium je prosklené nebo jinak kryté zařízení, v němž se chovají živočichové různých, především však exotických druhů. Cílem teraristy je chovat živočicha v co nejpřirozenějších podmínkách, které simulují jeho původní biotop (stanoviště, životní prostor).
Podobným zařízením je akvaterárium, známější pod názvem paludárium, které se od terária liší pouze stálou vodní plochou, jak samotný název napovídá. Například při chovu pouštního terarijního živočicha použijete suchý písek, kameny a pouštní rostliny, při chovu obojživelníka v paludáriu zasadíte bujnou vlhkomilnou zeleň, přidáte vodní rostliny, zeminu, kameny a podobně.
Rostliny do terárií volíme podle vlhkosti a teploty, které konkrétní druh živočicha v chovném zařízení potřebuje.
Podle teploty dělíme terária na pouštní (jsou suchá a velmi teplá, s teplotou kolem 40 °C); tropická (vytápí se na 30 °C); subtropická (s teplotou kolem 25 °C) a terária mírného pásma (teplota se většinou udržuje přes 20 °C).
Při výběru terarijních rostlin je nutné přihlédnout k jejich nárokům. Ne každý druh patřící do biotopu vámi chovaného živočicha snese omezené podmínky, i kdyby se co nejvíce podobaly těm přírodním. Největším problémem je nedostatek světla, proto dobrou volbou vhodného osvětlení zvýšíte možnost širšího výběru rostlinných druhů.
Poté, co si novou rostlinu přinesete domů, osprchujte ji – může být totiž postříkána nějakým ošetřujícím chemickým přípravkem.
Nejčastěji užívané terarijní rostliny jsou šplhavník (Epipremnum aureum), lopatkovec (Spathiphyllum floribundum), monstera (Monstera), fíkus (Ficus) a různé mechy.
Je problém osadit rostlinami terárium, které se vytápí na vyšší teploty kolem 30 °C, protože dochází hlavně v zimních měsících k velké nerovnováze světla a tepla. Čím vyšší máme teplotu, tím více světla rostliny potřebují a naopak. Při vyšších teplotách rostliny vyčerpávají rychle zásobní látky, které načerpaly během jarních a letních měsíců. Žijí vlastně na dluh, neboť mají málo světla a nedovedou si fotosyntézou vytvořit látky potřebné k životu. Další problém spočívá v tom, že málokdo má terárium u okna. V zimních měsících je intenzita světla tak malá, že i venku je světla nedostatek. Z toho mála nám ještě něco ubere okenní tabule a v místnosti pak světlo ubývá do čtverce tak, že například jeden metr od okna je již jen asi 25 % světla. Vypadá to sice, že těsně u okna a třeba 2–3 m od okna je světla stejně, není to však bohužel pravda, neboť lidské oko je přizpůsobivé množství světla a nedokáže to posoudit. Pokud tedy máme terárium hned vedle okna, je také intenzita světla nevyhovující, toto se však dá vyřešit umělým přisvětlováním. Nestačí však na to žárovky, které se často používají na vyhřívání terárií. Žárovka má špatné složení světelného spektra, vhodnější jsou výbojky a zářivky. K dostání jsou i speciální zářivky na rostliny a akvária, které jsou ideální. Svítit by se mělo 10–12 hodin denně a zdroj světla by neměl být od rostlin dál než 50 cm. V dnešní době není problém toto plně automatizovat spínacími hodinami, výhodou zářivek je i malá spotřeba elektrické energie. Tímto způsobem je možné pěstovat spoustu druhů rostlin, hůře se takto pěstují jen druhy, které v přírodě rostou na plném slunci, takže mají k dispozici několik tisíc luxů, což se dá umělým osvětlením těžko nahradit. Patří sem hlavně kaktusy, sukulenty a některé druhy palem.
Některé rostliny, jako například bromélie, se dají naaranžovat v teráriu i na větev. Rostlinu vytáhneme z květináče, kořenový bal obalíme mechem, kokosovým vláknem a omotáme drátem, silonem nebo jemnějším pletivem a upevníme na větev. Bromélie zadržují ve svém středu vodu, takže jde o ideální rostliny k chovu některých žab. Některé rostliny se dokážou plazit po dřevě, kamenech nebo polystyrénu, například Ficus pumila nebo Hedera helix, takže jimi můžeme nechat porůst třeba celou zadní stěnu terária, což vypadá velice efektně. Nejlépe se vytvářejí terária pro různé druhy žab, sklípkany, menší plazy. Problém je jen s plazy, kteří rostliny okusují.
Rostliny nikdy nepřeléváme, všechny uvedené rostliny potřebují být vlhké, ne však přemokřené. Pokud hodně zaléváme, vytlačíme z půdy kyslík a odumřou nám kořeny. Většina rostlin spíš snese krátké vyschnutí substrátu než přemokření. Pozor také na jedovaté druhy, jako například Datura, Diffenbachia, Ardisia, Oleander, Croton, Cyclamen, Hoya, Ephorbia, Dipladenia. Nevhodné do terária jsou rovněž všechny subtropické rostliny, které v zimních měsících vyžadují teploty mezi 5–15 °C. Do této skupiny patří například myrta, olivovník, granátové jablko, vavřín, citrus, kamélie, čajovník.
Mezi vhodné druhy rostlin do terárií patří kupříkladu celá čeleď broméliovitých. Jedná se o rostliny, které většinou žijí na stromech, takže je můžeme pěstovat na dně terária i na kamenech a větvích. Do této čeledi patří nejenom Guzmania, Neoregalia, Aechmea, Vriesea, Cryptanthus, ale i rod Tillandsia s asi 450 druhy. Tilandsie je možné lepit na kameny nebo větve. Mají však vyšší nároky na světlo než ostatní bromélie, hlavně pak druhy s hodně stříbrnými listy. Tilandsie jsou velice nenáročné rostliny, které ve své domovině ve Střední a Jižní Americe rostou nejenom na stromech a skalách, ale i na kaktusech, drátech elektrického a telefonního vedení, na střechách a podobně. V přírodě rostou v podstatě jen z prachu a rosy. Tilandsie dorůstají dle druhu většinou 5 až 30 cm, větší druhy jsou spíš výjimkou. Jsou to rostliny, které mohou růst bez kořenů, některé druhy kořeny ani netvoří, můžeme je lepit jakýmkoliv lepidlem, nejlépe však silikonovým tmelem. Tilandsie kvetou většinou fialovými květy, kvetení trvá 4–6 týdnů. Tilandsie snesou i velice suché terárium, musíme je však minimálně 1× denně porosit nebo namočit.
Z dalších rostlin se do terárií hodí Selaginella, Adiantum, Pteris, Asplenium, Nephrolepis, Anthurium, Tradescantia, Philodendron, Hedera, Scindapsus, Peperomia, Platycerium, Ficus pumila, Fittonia, Chlorophytum. V teráriu můžeme také pěstovat některé druhy orchidejí, vhodné jsou rody Oncidium, Brasia, Phalaenopsis, Paphiopedium, Cattleya. Většina orchidejí roste epifytně (na stromech), pěstujeme je proto buď přivázané s kouskem mechu na kůře, nebo v květináčích, nikdy však v běžném substrátu, ale ve směsi dubové či borové kůry, kousků polystyrénu, mechu a dřevěného uhlí. Zaléváme vždy až po krátkém vyschnutí. Většina popsaných rostlin v dospělosti dosahuje velikosti 5 až 20 cm, jsou proto do terárií vhodné nejenom pro svou nenáročnost, ale i velikost.
Kromě chemických konzervantů by se v kvalitních granulích neměly objevovat suroviny nízké výživové hodnoty. Mezi ně patří například sója (zdroj proteinů, který je pro zvířata hůře stravitelný, působí proti využití bílkovin z potravy, potenciální alergen), bílkovinné hydrolyzáty a koncentráty a vedlejší rostlinné a živočišné produkty. Pro představu vedlejšími živočišnými produkty se rozumí například uhynulá zvířata, kůže, kosti, odřezky masa při zpracování a výrobě potravin, krev, střeva, zobáky, pařáty, odpad z mlékáren a podobně. Skupina vedlejších výrobků rostlinného původu zahrnuje vedlejší výrobky ze zpracování rostlinných produktů, zejména obilovin, zelenin, luštěnin a olejnatých semen. Pokud jsou v granulích obsaženy „vedlejší produkty“, nemůžeme vědět, co konkrétně bylo pro výrobu použito. Jako hlavní zdroj tuků by v granulích měl být kuřecí nebo rybí tuk. Rostlinné oleje by neměly tvořit hlavní zdroj tuků, protože kočky mnohem lépe využívají tuky živočišné. Za ideální se považuje krmivo, kde převaha bílkovin pochází z kvalitních živočišných zdrojů, tuky jsou převážně živočišného původu (je jasně specifikováno, o jaký druh se jedná). Produkt je bez konzervantů, barviv, soli, sóji a dalších složek nevhodných pro zvířecí organismus (například pšenice).
Pokud jste již našli značku, která vaší kočce vyhovuje, pak není vhodné ji měnit. Naopak je lepší u ověřené značky zůstat. Každé krmivo se totiž nejefektivněji zpracovává po určité době návyku, proto střídání granulí způsobem, že každý týden dáme kočce novou příchuť, aby jí lépe chutnalo, není na místě. Může se stát, že po nějaké době začne granule odmítat (přece jen jsou kočky hodně mlsné), pak jí je zkuste ochutit například lososovým olejem nebo lžící konzervy, která je krásně provoní. Některé kočky zase odmítají jíst suché granule, ale zvlhčené je přijímají bez problémů. Zvlhčené granule také lépe respektují fyziologii kočky, protože usnadňují polykání. Na tomto místě je vhodné upozornit, že krmivo obsahující probiotika by již nemělo procházet další tepelnou úpravou (přelití horkou vodou a podobně), aby se příznivé mikroorganismy nezničily.
Na trhu existují dva typy průmyslově vyráběných krmiv pro kočky. Suchou variantu představují granule, které se vyrábějí z připravených masových směsí a následně se pečou nebo zpracovávají v extrudérech. Pokud používáte právě granule, je dobré myslet na to, že bytová kočka potřebuje přístup k vodě. Kočky jsou původem pouštní zvířata, která příliš nepijí a vodu vstřebávají hlavně z pevné stravy, kterou jim granule nabídnout nemohou (vody obsahují zhruba jen 10 %). Nedostatečný příjem vody přitom kočkám nezřídka působí močové problémy. Druhý typ, vlhké krmivo nebo krmivo s vysokým obsahem vody, zastupují na trhu nejrůznější kapsičky pro kočky, paštiky a konzervy, které obsahují maso a vedlejší živočišné produkty spolu s omáčkou nebo vlastní šťávou, popřípadě zeleninou. Nelze jednoznačně určit, který typ krmiva je lepší, lze ale říci, že vlhčí krmivo zajistí kočce zároveň i vyšší přísun tekutin (obsahuje jich až 80 %), suché pak zase příznivě působí na kočičí chrup a vydrží v misce déle „čerstvé“. Ideální je oba typy kombinovat.
Jeden samec má obvykle 5–6 samic a ozývá se pronikavým křikem. Pávi jsou dobří letci, i když nevydrží letět dlouho. Největší žár přečkávají v úkrytech, večer se rádi popelí nebo chodí společně k napajedlům. Na noc vylétají do korun stromů, kde často hřadují společně.
Není problém mít na zahradě i několik samců, musí mít však možnost se před svými soky někam schovat. Jinak budou v období páření vyhnáni. Na noc hřadují v korunách stromů, postačí jim uměle zhotovená bidla ve výšce asi tří metrů.
Přes zimu se pávi zdržují na noc ve skupině, samci i samice pohromadě, v době páření ale sedí většinou dominantní samec na předsunuté hlídce a hlídá, jestli jsou ostatní samci v uctivé vzdálenosti od jeho samic. Těm nezbývá nic jiného, než se spokojit se spaním někde v okolí. I přesto se ale samci navzájem neustále dorozumívají a volají. Především v podvečerních a brzkých ranních hodinách. Během roku však samci nejsou téměř slyšet a nebezpečí většinou hlásí jen pávice, jejichž volání se dá přirovnat k siréně parníku. Pávi velmi dobře létají i se svými dlouhými nadocasními pery a není pro ně problém vyletět až na střechu domu. Nevydrží ale létat příliš dlouho. Vlečka je přece jen dost těžká. Jedná se spíš o přelet z místa na místo nebo o únik z nebezpečné oblasti, pokud se blíží predátor.
Naše klima snášejí bez problémů, nevadí jim ani krutá zima -25 °C, ani déšť, důležité je pro ně jen to, aby mohli hřadovat ve výšce. V zimě jim namrzá jinovatka na křídlech, a pokud sněží, mají na sobě ráno i 10cm pokrývku, ale ani to jim nevadí. Pokud v zimě šlapou ve sněhu, bývá jim zima na nohy a občas se klepou. Přes den v zimním období proto rádi vyhledávají přístřešek se slámou, kde se mohou schovat a nožky si ohřát. Na noc ale potom stejně vylétávají hřadovat do výšky a nohy si hřejí vlastním břichem.
Pávata jsou nidifugní (nekrmivá), takže hned po vylíhnutí opouštějí hnízdo a následují matku. Někdy vylézají pávici na záda a ta s nimi letí do bezpečí na nejbližší větev. Důležité je v prvních měsících kuřata chránit před deštěm, protože jsou velmi citlivá na vlhko a prochladnutí a mohou uhynout. Takže je vhodné je umístit do prostoru, odkud je člověk bude moci na noc zavírat, nebo je nechat úplně zavřené. Matka mnohdy nedokáže mláďata uchránit před predátory a občas se stává, že při obraně kuřat sama zahyne. To je další z důvodů, proč je chránit. V našich podmínkách je největším nepřítelem pávat kuna a liška.
Páv je všežravec a živí se semeny, rostlinami, hmyzem a jinými bezobratlými, ale také obojživelníky a plazy. Pávi se mohou dožít až patnácti let. V přírodě je to zvíře velmi plaché, v zajetí se dá velmi lehce ochočit. Pak bývá ale dosti vlezlý a je schopen vám při posezení u kávy na zahradě sebrat sušenku z ruky.
Další významnou složkou stravy králíčků jsou byliny, těmi snad nepohrdne žádný králíček, zároveň ale ve velkém množství mohou u dospělých králíčků způsobit řadu problémů. Také je třeba si uvědomit, že není bylina jako bylina, a stejně tak významné je i místo, odkud byliny pochází. Pro králíčka jsou zcela nevhodné byliny pocházející z polí, nebo z jejich blízkosti (pravděpodobně i je zasáhlo hnojení), z trávníků ve městech (často se zde venčí psi, což může u králíčků způsobit vážné zdravotní komplikace), z blízkosti silnic (byliny jsou znečištěny výfukovými plyny).
Bylinky může králíček jíst sušené i čerstvé, tady se zase doporučuje jen dávat pozor na rozumné množství sušených bylin obsahujících velké množství vápníku.
Mezi pro králíky vhodné bylinky patří anýz (pomáhá trávení), bazalka (zklidňuje a povzbuzuje chuť k jídlu), borůvkové listí, brutnák lékařský (vysoký obsah minerálů může ve vysokých dávkách poškodit játra), echinacea (zlepšuje imunitu), heřmánek (pomáhá při zažívacích problémech a při onemocněních dýchacích cest), hluchavka, chrpa (králíček jí jen květy!), jahodníkové listí, jetel (mladý jetel může silně nadýmat a způsobit průjem), jitrocel kopinatý (protizánětlivý, pomáhá při zažívacích potížích), jitrocel větší (také protizánětlivý a tiší zažívací problémy), kokoška pastuší tobolka (zastavuje krvácení, je absolutně nevhodný pro březí samice!), kontryhel, kopr (obsah řady vitamínů, povzbuzuje chuť k jídlu a trávení, tlumí křeče), kopretina, kopřiva (močopudná, používá se zvadlá nebo usušená!), koriandr, kostival lékařský, levandule, libeček (ledvinové a žaludeční problémy, nepodává se březím samicím!), lískové listy, majoránka, malinové listy, máta peprná (podporuje trávicí ústrojí, prokrvení i tvorbu žluči), mateřídouška, meduňka (protikřečové účinky, pomáhá při nadýmání), měsíček (zklidňující účinek, používají se květy!), oregano (pomáhá se střevními potížemi, při léčbě kokcidiózy), ostružinové listí (vysoký obsah kyseliny tříslové, pokud je na listí i trní, tak se podává jen sušené), pampeliška (močopudný účinek, používají se kořen, listy i květ), pelyněk (králíčkům se podává málokdy obsahuje thujon), petrželí (vysoký obsah vápníku a nepodává se březím samicím!), podběl (protizánětlivý), řeřicha (povzbuzuje chuť k jídlu, podporuje látkovou výměnu a je močopudná, podává se také ve velmi malém množství), rozmarýna, růže (králíčkovi se nepodává jako strava růže kupovaná v obchodu, z růže má rád listy bez trnů a květy), rybízové listí, řebříček (nachlazení, problémy s ledvinami, močovými cestami a měchýřem), sedmikráska (podporuje hojení při onemocnění plic), slunečnice (okvětní lísky a rostlina, nikdy se králíčkovi nepodávají slunečnicová semínka!), šťavel kyselý (pozor na vysoký obsah kyseliny šťavelové), šťovík (pozor na vysoký obsah kyseliny šťavelové), třezalka tečkovaná (zklidňující účinky), tymián, vojtěška. Z travin to je bojínek luční, jílek vytrvalý, kostřava rákosovitá, lipnice luční, poháňka, psárka polní, srha laločnatá. Některé z bylin mají i pro králíčka určité léčivé účinky.
Řada bylin je současně léčivými rostlinami, a tak ve větším množství může být pro králíčka nebezpečná a poškodit mu třeba některé orgány jako ledviny a játra. Proto při výběru bylin je třeba být hodně opatrný. Zároveň se také stává, že některé byliny jsou snadno zaměnitelné za jiné, které jsou ale pro králíčky jedovaté. Pokud tedy nemáte jistotu, že trháte opravdu správnou bylinu, tak ji raději králíčkovi nepodávejte.
Stejně jako řada bylin je pro králíčky z nějakého důvodu vhodná, tak velká spousta z nich je nevhodná, protože jsou pro něj jedovatá. Řadí se sem rostliny jak volně rostoucí (bažanka vytrvalá, blatouch bahenní, bledule jarní, bolehlav, česnek medvědí, halucha, hrachory, jmelí bíle, kapraď samec, konvalinka vonná, lilek černý, lýkovec jedovatý, mák, náprstník červený, ocún jesenní, oměj šalamounek, prvosenka jarní, pryskyřník prudký, přeslička, rulík zlomocný, sasanka hajní, sněženka předjarní, starček přímětník, vlaštovičník větší, vratič obecný), tak také rostliny pěstované na zahradě (barvínek menší, břečťan popínavý, cesmína ostrolistá, čemeřice černá, hyacint, krokus, lilie, lupina mnoholistá, modřenec širolistý, narcis, tulipán), stejné problémy králíčkovi mohou ale způsobit i rostliny pěstované doma (agáve, hvězdník, anthurie, azalka indická, begonie, brambořík perský, dracéna, fíkovník malolistý, fíkovník gumovník, filodendron, hortenzie velkolistá, kala, řemenatka, kroton, lilek korálový, lopatkovec, monstera, mučenka, oleandr, pelargonie, muškát, potosovec zlatý, pouštní růže, prýšec zářivý, toulitka, vánoční hvězda). Všem těmto rostlinám se králíček opravdu musí vyhýbat. Samozřejmě rostlin je více než je tento výčet, a proto platí jasné pravidlo, jestli nemáte absolutní jistotu, že to králíčkovi neublíží, tak mu to nepodávejte.
