Téma: 

potrava

Pagekon řasnatý

Potrava

Mláďata krmíme každý večer, dospělce každý druhý nebo třetí večer. Jídelníček tvoří hmyz (například cvrčci), kaše z přezrálého ovoce či dětské přesnídávky. Stravu je nutné doplnit vitamínovými přípravky (Nutri mix a podobně).

Zdroj: Pagekon řasnatý
Zveřejněno dne: 12.5.2017

Mýval severní

Potrava

Jedná se o všežravce. V potravě je nevybíravý – jeho jídelníček zahrnuje různé plody (bukvice, žaludy), polní plodiny (kukuřici, brambory), drobné zemní i vodní živočichy (mlže, raky, žáby i rybky), vajíčka a mláďata ptáků.

Svoji potravu často namáčí do vody. Ne proto, aby ji umyl, ale proto, aby si ji pořádně ohmatal. Mýval je vybaven vynikajícím hmatem, jehož citlivost se ve vodě mnohonásobně zvyšuje.

Zdroj: Mýval severní
Zveřejněno dne: 20.5.2017

Sladkovodní akvarijní ryby

Plata pestrá

Tato ryba má latinský název Xiphophorus variatus, její velikost je 7 cm, teplotu vody potřebuje v rozmezí 18 až 25 °C. Jde o všežravce (vločkové, mražené, živé krmivo a rostlinná potrava).

Samičky jsou zavalitější a samečci mají delší hřbetní ploutev. Péče o tyto rybky je jednoduchá, dobře se cítí v hustě zarostlé nádrži. Z potravy jim vyhovuje dostatek řas, jejichž porosty spásají a ve kterých se nacházejí i různé mikroorganismy, kterými se také živí. Jejich potěr se v prvních dnech života může takto živit i bez jiné doplňující potravy.

Zdroj: Sladkovodní akvarijní ryby
Zveřejněno dne: 9.12.2015

Sladkovodní akvarijní ryby

Gavúnek celebeský

Tato ryba má latinský název Marosatherina ladigesi, její velikost je 7 cm, teplotu vody potřebuje v rozmezí 22 až 28 °C. Jde o všežravce (nutná drobná živá potrava, hmyz, mražené a umělé krmivo).

Drobný gavúnek se chová jen vzácně, v přirozeném denním světle má překrásné zbarvení. Je vhodný do nádrže se stejně klidnými, mírumilovnými rybkami, vynikne v hejnu.

Vyžaduje nádrž dobře osázenou po obvodu rostlinami a uprostřed s dostatkem místa pro rozplavání. Rybky jsou lekavé, choulostivé na poranění při přelovování a transportu. Je nutná častá výměna vody, neboť nesnáší zvýšené hodnoty dusitanů a dusičnanů, kdy pak často hynou. Samečci mají dlouze protažené paprsky hřbetní a řitní ploutve.

Zdroj: Sladkovodní akvarijní ryby
Zveřejněno dne: 9.12.2015

Krajta písmenková

Potrava

V přírodě krajta loví různé plazy a savce. Velikost kořisti závisí na velikosti hada. V dospělosti je schopna zabít a pozřít i velké savce (například antilopy nebo opice), jelikož má roztažitelnou spodní čelist. Kořist polyká stejně jako ostatní hadi, tedy od hlavy. Krajta písmenková dokáže polknout zvíře, jež má i několikrát větší obvod než ona sama. Zaznamenány byly i útoky na člověka. Je to jedna z mála krajt, které po neúspěšném útoku (například po špatném uchopení) pronásledují kořist i několik desítek metrů. Vydrží velmi dlouho bez potravy.

V zajetí se krajta písmenková krmí kuřaty, myšmi, potkany, králíky, slepicemi a podobně. Co se týče množství, vždy se zohledňuje její velikost.

Poněvadž se tento druh vyznačuje silným sebeobranným pudem, je třeba krajty při krmení důsledně oddělovat a krmit zvlášť.

Zdroj: Krajta písmenková
Zveřejněno dne: 29.9.2016

Sladkovodní akvarijní ryby

Mečovka zelená

Tato ryba má latinský název Xiphophorus helleri, její velikost je 10 cm, teplotu vody potřebuje v rozmezí 20 až 27 °C. Jedná se o všežravce (vločkové, mražené, živé krmivo a rostlinná potrava).

Samečci mečovek se svým typickým mečíkem, což jsou dlouze protažené paprsky v dolní části jejich ocasní ploutve, při námluvách prudce a divoce obeplouvají samičky vpřed i vzad a mečíkem se jich dotýkají. Pokud je v nádrži samečků více, navzájem spolu bojují a nejsilnější své soky zahánějí.

Mečovky jsou jinak ale mírumilovné, společenské rybky, vyžadující dostatek rostlinné i živé potravy. Důležitá je také pravidelná výměna části vody a odkalování dna nádrže, neboť jejich výkaly silně znečisťují vodu. Jsou to rybky vhodné i pro začátečníky, ale často se zapomíná, že vyžadují dostatek prostoru (nádrž o objemu minimálně 200 litrů). V menším akváriu nedorostu do své maximální velikosti a jejich potomstvo zde zakrní.

Zdroj: Sladkovodní akvarijní ryby
Zveřejněno dne: 9.12.2015

Zauzlení střev u psa

Projevy a příznaky

Ileus se může v závislosti na příčině svého vzniku projevovat různě. Typickými varovnými příznaky rozvoje onemocnění jsou však zástava odchodů plynů a stolice, ať už v důsledku překážky, nebo zástavy peristaltiky. Ve střevě tak dochází k jejich hromadění, což způsobí roztáhnutí střev, které se projeví vzedmutím břicha. Jelikož se potrava kvůli překážce ucpávající střevo nemůže posouvat dále, dochází k úpornému zvracení, kdy pes zvrací zapáchající hnědou tekutinu. Tyto příznaky doprovází silná bolest, která může mít kolikovitý charakter (přichází ve vlnách, stupňuje se až do maxima, pak slábne a znovu se zesiluje), nebo může být trvalá, krutá a neutišitelná – tak tomu bývá u strangulačního ileu, kdy střevo trpí nedostatkem kyslíku. U nejvíce nebezpečného strangulačního ileu se také mohou objevit příznaky počínajícího šoku, tedy neklid nebo naopak výrazná spavost, bledá kůže se studeným potem, rychlé bušení srdce, zrychlené dýchání.

Zdroj: Zauzlení střev u psa
Zveřejněno dne: 19.5.2016

Neonky

Neonka modrá

Neonka modrá (Paracheirodon simulans) je hejnová rybka, která se cítí dobře ve větším počtu. Mělo by být tedy chováno nejméně 10 kusů, ale čím víc, tím líp. V menším počtu mohou být tyto rybky plaché a stresované.

Neonka modrá obývá ve volné přírodě Jižní Ameriku, konkrétně povodí řek Rio Negro a Orinoco.

Modrá neonka má na rozdíl od obecné a červené neonky modrý pruh až do konce ocasu. Obvykle má i červený pruh (stejně jako neonka obecná), ale jsou k sehnání i neonky, které jej mají potlačený.

Je menší než ostatní druhy neonek a lépe udržuje hejno. Většinu času plave v hejnu ve volném prostoru v nádrži. Modrá neonka se dá chovat i v menších akváriích okolo 40 litrů. Lépe však vynikne ve větších hejnech a větších nádržích. Důležitá je hlavně délka, která by měla být nad 50 cm. Teplota vody by se měla pohybovat v rozmezí 23–27 °C.

Zářivý pruh je u samičky prohnutější, u samečka má přímější tvar. Samečci jsou také štíhlejší, samičky mají více zakulacená bříška. Pohlavní rozdíly jsou zřetelné již ve stáří dvou až tří měsíců.

Potrava by měla být přizpůsobena jejich menší velikosti. Vhodné je mražené krmivo – cyclop, dafnie, artemie, veškeré drobné sušené krmivo (například vločky), ale nejlepší krmivo je živé. Krmit je vhodnější málo, ale raději častěji.

Neonku modrou lze zakoupit ve zverimexech nebo přímo u akvaristů, kde se její cena pohybuje kolem 15 korun za kus.

Zdroj: Neonky
Zveřejněno dne: 1.2.2017

Sladkovodní akvarijní ryby

Krunýřovec

Tato ryba má latinský název Ancistrus sp., její velikost je 10 až 15 cm, teplotu vody potřebuje v rozmezí 20 až 27 °C. Jde o všežravce (nutná rostlinná potrava, řasy, živé krmivo a tablety na dno).

Jedná se o nejčastěji chované krunýřovce v našich akváriích. Přesné druhové určení je nejisté a možné je také mezidruhové křížení. Nejčastěji uváděné druhy jsou si navzájem velmi podobné.

Krunýřovec mnohoostný je tmavošedě zbarvený s jednotlivými světlými body, ocasní ploutev světle lemovaná. Krunýřovec modrý má tmavě hnědé až šedé tělo s modročerným nádechem. Krunýřovec skvrnitý ja hnědě až tmavohnědě zbarvený se světlými nepravidelnými skvrnami, ploutve hnědavé s tmavě kulatými skvrnami, vpředu na hřbetní ploutvi je sytě černá skvrna.

Tito krunýřovci jsou velmi nenároční, klidní, mírumilovní. V akváriu jim zajistíme dostatek skrýší, tmavých míst, štěrbin mezi kameny a kořeny. Svými přísavnými ústy spásají porosty zelených řas. I když rostlinná složka tvoří podstatnou část jejich potravy, neměla by chybět ani živočišná složka. Důležitý je také dostatek balastních látek, který jim snadno zajistíme umístěním kořenu, jehož povrch pak krunýřovci ožírají. Dospělí jedinci mají v oblibě listy velkých rostlin, hlavně šípatkovců, které doslova ostrouhají. Zabránit jim v tom můžeme dostatečným krmením rostlinou potravou – plátky zeleniny, spařené listy salátu, kopřiv, špenátu.

Dospělé samce snadno rozpoznáme podle kožovitých, rozvětvených výrůstků na rypci a čelu, které u samic chybějí nebo jsou jen částečně vyvinuty. Samice i samci mají pod očima vztyčitelné zkostnatělé trny. Nabízí se také závojová a albinotická forma.

Zdroj: Sladkovodní akvarijní ryby
Zveřejněno dne: 9.12.2015

Poicephalus

Poicephalus senegalus versteri

Papoušek senegalský červenobřichý žije v Ghaně a západní Nigérii. Velikost papouška je 22 až 25 cm, hmotnost se pohybuje od 130 do 150 g. Samice snáší 2–4 ks vajec, inkubační doba je 28–30 dnů. Délka života je až 25 let.

Je velmi hojný v lesnatých savanách a otevřených lesích a často zalétá v malých hejnech i do zahrad na okrajích měst. Zdržuje se ve skupinách od 10 do 20 jedinců, v době hnízdění v párech. Samice snáší do stromové dutiny 3 až 4 vejce a sedí na nich 28 až 30 dnů. Mláďata opouštějí hnízdo obvykle ve stáří 11 týdnů. Potrava se skládá ze semen, výhonků a různého ovoce.

Papoušek senegalský hnízdí brzy na jaře a je závislý na období dozrávání vegetace. V této době vykazuje jeho opeření nejvyšší intenzitu barvy. Není nijak hlučný, přestože umí vydat pronikavé písknutí, projevuje se většinou jen mírně hlasitě a jeho přirozené hlasové projevy nejsou nepříjemné. Má-li tento bravurní letec možnost každodenního proletu po místnosti, spokojí se i se středně velkou klecí. Takové vlastnosti z něj činí velmi vhodný druh pro chov v bytech. Poznáme jej podle jasně žlutých očí. Na tmavých prstech má ostré drápy. Jejich úchop je pro člověka dosti bolestivý. Pustíme-li ho do voliéry, zůstane plachý.

Papoušek senegalský se v přirozeném prostředí živí semeny, bobulemi, ořechy, květy, listy a větvičkami stromů, příležitostně i hmyzem.

Voliéra pro tento druh papouška by měla mít železnou konstrukci se silnějším pletivem a rozměry alespoň 2 x 1 x 2 m (vnitřní část), s přilehlým výletem 4 x 1 x 2 m (d x š x v). Důležité je dostatečné vybavení bidly vodorovnými i svislými, protože rádi a často šplhají. Budky jim vyhovují vertikální, zavěšené ve vyšší úrovni. Rozměry budky by se měly pohybovat kolem 60 x 20 cm (výška x průměr), s vletovým otvorem 8 cm. Vzhledem k tomu, že v přírodě obsazují dutiny poměrně těsné, je vhodné, pokud to jde, předložit jim na výběr ještě i budku s menším vnitřním průměrem. V našich klimatických podmínkách připadá hlavní období hnízdění na listopad/prosinec, kdy je jim nutné vytvořit patřičné podmínky. Nezbytné je včasné přemístění z venkovních voliér do vytápěných prostor, respektive možnost přitápění ve vnitřní chráněné části u celoročních kombinovaných voliér.

Zdroj: Poicephalus
Zveřejněno dne: 30.12.2015

Chilobrachys fimbriatus

Rozmnožování

Základním předpokladem úspěšného páření je fyzická blízkost dvou dospělých pavouků stejného druhu, určitá dávka vzájemných sympatií, vhodné prostředí a klid. Velice časté jsou pře, zda dávat samce do terária k samici či naopak, ale logická úvaha, která tento postup podporuje, je následující: ve volné přírodě samci po dosažení pohlavní dospělosti opouštějí svá obydlí a vydávají se pátrat po samicích, které zatím sedí doma a čekají, až si pro ně někdo přijde.

Samotné páření může mít velice rozdílný průběh. U některých druhů je to od začátku boj o život, kdy jen tak mezi řečí samec samici oplodní. Jindy je to pohodová akce bez jakýchkoliv známek násilí. Jsou případy, kdy k onomu okamžiku dojde doslova po pětiminutové známosti, ale fáze námluv může trvat i půl roku.

Po umístění do terária samec většinou chvíli zůstává v klidu a vyčkává, co se bude dít. Pokud je klid, začíná opatrně prozkoumávat okolí a zjišťovat, kam se to vlastně dostal a kdo je pánem domu. Pokud mu jeho citlivé chloupky a instinkt řeknou, že tam bydlí dospělá samice stejného druhu, většinou začne třást končetinami, případně makadly jemně klepat do podkladu a tím samici oznamovat svou přítomnost. Běžné jsou i drnčivé zvuky vydávané pomocí stridulačních plošek. Až si samec dodá dost odvahy a přesvědčí se, že ona samice je opravdu dospělá a svolná k páření, troufne si k ní velice opatrně přiblížit, případně ji jakoby jemně hladí po těle a uklidňuje ji.

Samotné páření probíhá tak, že samec samici pomocí tibiálních háků, které zachytí za její chelicery, nadzvedne natolik, že se svými bulby dostane k jejím spermatékám a oplodní ji. Poté se většinou snaží svou pozici bez výraznějších projevů opustit a zachránit si tak život.

V průběhu páření jsou sklípkani velice ostražití a na sebemenší vyrušení mohou reagovat podrážděně, což může vést k napadení kterékoliv zúčastněné strany, včetně chovatele.

Pavoučí vývoj začíná v kokonu, do něhož samice naklade vajíčka (přáním každého chovatele samozřejmě je, aby byla vajíčka oplodněná). Pro samotnou snůšku není nutné páření, někdy se stává, že dobře živená samice vytvoří kokon, aniž by o samce jen chloupkem na noze zavadila. Po uplynutí inkubační doby samice kokon roztrhne a vypustí na svět mláďata ve stáří prvního svleku (1. instar). Po dalších pár dnech se maličký pavouček svléká znovu a už konečně připomíná pavouka.

Koloběh potrava, svlékání, chvilkový růst, potrava bude vašeho chovance doprovázet až do smrti. Fáze pavoučího dospívání může být různě dlouhá. Obecně to je od několika měsíců po několik dlouhých let. Intervaly mezi jednotlivými svlékáními jsou ovlivněny množstvím krmení, věkem pavouka, ročním obdobím, teplotou, vlhkostí. Opět by se dalo obecně říct, že normální je 14 dní až několik let. U dospělé samice samozřejmě nečekejte, že se bude svlékat po dvou měsících.

Pohlavní dospělost pro samici není žádná velká změna – nemenstruuje. Naprosto jiné je to však pro samce – na koncích makadel se mu objeví bulby a na třetím článku prvního páru končetin tibiální háky, potřebné k páření

Jak již bylo řečeno, dosažením pohlavní dospělosti se toho v životě samice moc nezmění, ovšem u samce nastupuje krátké období hektické honby za partnerkou a naplněním životního údělu. Dospělí samci totiž žijí většinou maximálně dalších šest měsíců až rok a půl. V případě setkání se samicí se šance na rychlý odchod do věčných lovišť podstatně zvyšuje, protože u řady druhů je po páření běžný kanibalismus.

S nastupujícím stářím se u pavouků setkáváme se stejnými pochody jako u lidí – neschopnost udržet sebe sama v čistotě, stařecký třes, pomalé a nejisté pohyby, apatie, nechuť k jídlu. Celý tento proces ztráty důstojnosti končí pro pavouka vysvobozením – smrtí (s nohama staženýma pod tělo).

Zdroj: Chilobrachys fimbriatus
Zveřejněno dne: 29.12.2015

Agama

Agama vousatá

Agama vousatá dorůstá velikosti 40 až 60 cm, hmotnost má okolo 500 g. Svou domovinu má v australských pouštích. Samice klade 10 až 20 vajec s inkubační dobou 60 až 70 dnů. Převážně se živí živočišnou složkou. Má žluté, světle hnědé až hnědočervené zbarvení. Agama stejně jako hadi svléká svou kůži, svléknutí celé kůže brání trnité výrůstky.

Agama vousatá dosahuje pohlavní dospělosti zhruba ve dvou letech a není vhodné ji pářit častěji než 1–2x do roka. Agamy není potřeba zimovat, ale pro úspěšné páření je to vhodné. Na podzim je potřeba v teráriu snížit délku svícení až na cca 7 hodin a teplotu k 17 stupňům. Agama vousatá bude přijímat méně potravy a bude línější. Zimní klid by měl být dlouhý cca 8 týdnů. Po této době začněte znovu zvyšovat postupně teploty v teráriu. Nezimujte však viditelně slabé jedince nebo jedince jakkoliv poškozené. I po dobu zimního odpočinku je agama vousatá aktivní, proto je potřeba, aby měla stále k dispozici čerstvou vodu a případně rostlinnou stravu.

Samci agam vousatých jsou mohutnější s větší hlavou, ovšem rozpoznání pohlaví je velice problematické a vyžaduje praxi.

Potrava se skládá ze 70 % z živočišného původu, zbytek tvoří rostlinná strava, a to zejména u mladých agam. Občas můžeme podat červa, švába, u větších zvířat i myší nebo potkaní holátko. Z rostlinné složky přijímá agama vousatá čínské zelí, pampelišky, okurky, rajčata a podobně. Při krmení červy a holátky je potřeba dávat pozor na přejídání a případnou obezitu agam.

Pokud již jednu agamu máme a rozhodneme se pro druhou ve stejném teráriu, měly by být přibližně stejné velikosti, protože jsou kanibalické vůči menším jedincům stejného druhu. Případně je potřeba je chovat odděleně, než dorostou přibližně stejné velikosti.

Agama vousatá žije cca 10–15 let, ale jsou to zábavní a klidní společníci, kteří si dobře zvyknou na lidský kontakt a stanou se tak rychle domácími miláčky.

Varuji před nákupem zvířat na burzách z důvodu často velice špatného zdravotního stavu, případně poškození v podobě regenerátů ocasů a podobně. Lepší je nákup ve specializované prodejně nebo od známého chovatele. Agama se dá koupit v některých zverimexech nebo na internetu, její cena se pohybuje kolem 600 korun za jeden kus.

Terárium zařizujeme jako pouštní. Do terária je vhodný terarijní písek, například Exo-terra, a dekorační kameny, případně kořeny. Nesmí chybět miska na vodu. Teplota v teráriu by se měla pohybovat kolem 30 °C. Pod zdrojem tepla i 40–50 °C.

Zdroj: Agama
Zveřejněno dne: 2.2.2016

Vombat

Vombat obecný

Vombati jsou vačnatci, ostatně jako většina původních australských savců. V dospělosti dorůstají až do délky 70 cm, hmotnosti až 40 kg, jsou zavalití a připomínají chlupaté a roztomilé medvědy. Způsobem obživy jsou však nejblíže hlodavcům. Jejich potravu tvoří tráva, kořínky, výhonky a hlízy.

Vombat obecný je vynikající „zákopník“ – vyhrabává si prostorné chodby dlouhé až 200 metrů. Vombat obecný si hloubí noru sám pro sebe, chluponosí a severní vombati žijí po skupinách do deseti jedinců (samců i samic) v jedné noře.

Venku se objevuje v noci, aby se pásl na svazích podél potoků a v údolích, v zimě se sluní za soumraku nebo za svítání. Mohutné tělo, široká hlava, zavalité končetiny a zploštělé drápy mu usnadňují hrabání. Je jedním ze tří druhů čeledi vombatovitých.

Vombat obecný má délku těla kolem 70 centimetrů, hmotnost se pak pohybuje v rozmezí 25–40 kilogramů. Ve volné přírodě obývá vombat obecný východní Austrálii a Tasmánii; kde se tento druh objevuje v lesích, pobřežních houštinách a na horských vřesovištích. Vombat obecný přes den většinou odpočívá a za potravou se vydává převážně v noci. Jeho potrava je převážně vegetariánská a tvoří ji tráva, ostřice, kořínky a hlízy. Před přímým sluncem se chrání, ale pokud není sluneční žár silný, rád se vyhřívá na slunci.

Samice před porodem důkladně vystele jednu komoru své nory suchou trávou a listím. Na svět přivádí jediné mládě, které ve vaku zůstává po dobu 6–7 měsíců. Během následujících tří měsíců se občas do vaku stále vrací kvůli potravě a úkrytu. Matku opouští ve věku dvanácti až patnácti měsíců, tudíž ve věku jednoho roku, a v přírodě se dožívá zhruba 18 let.

Tito vačnatci mají vzhledem k nízkoenergetické stravě, kterou se živí, velmi pomalý metabolismus. Trávení potravy jim trvá až jeden týden. S vodou se vombat také naučil skvěle hospodařit – většinu jí získá z potravy a močí jen velice málo. Velice zajímavé jsou také vombatí exkrementy: jsou velmi suché (obsahují maximálně 40 % vody) a jsou hranaté – původ jejich tvaru dosud nebyl přesně objasněn. Vombatí výkaly pravděpodobně slouží i k vzájemné komunikaci. Vombati je umísťují na vyvýšená místa, aby je případný další vombat mohl prozkoumat a zjistit, kdy tam jejich původce byl, co jedl a zda by neměl chuť se pářit.

Nory vombatům slouží v první řadě jako úkryt v době teplotních výkyvů. Ať už je venku kolem nuly, nebo vysoko přes 30 °C, v noře je útulných 16–26 °C. Doupata jsou však také jejich úkrytem před predátory, kterými jsou zejména psi dingo a také původní ďáblové medvědovití. Ulovit takového vombata ale není nijak jednoduché: Přestože se obvykle pohybuje velice pomalu, je schopen díky silným končetinám vyvinout rychlost až 40 km/h.

Pokud jej útočník následuje do nory, nastaví mu svou mohutnou zadní část vybavenou velice silnou kůží, kterou není vůbec snadné prokousnout. Ani vombatí ocas nenabízí mnoho možností k zachycení predátorem – je velice krátký. Dravci také hrozí poranění od samotného vačnatce – vombat ho natlačí na stěnu nebo strop nory a predátora tak díky své síle často i rozdrtí.

Zdroj: Vombat
Zveřejněno dne: 5.9.2016

Chilobrachys fimbriatus

Charakteristika

Tělo pavouka můžeme již při zběžném pohledu rozdělit na dvě základní části: hlavohruď, na níž zřetelně rozlišíme šest párů končetin, a zadeček, který u sklípkanů není článkovaný. Obě tyto části jsou spojeny tenkou stopkou.

Hlavohruď nese na hřbetní straně kompaktní štít. Ten si můžeme nejlépe prohlédnout na sklípkaní svlečce. Nápadným útvarem je jamka neboli vtisk, který vbíhá dovnitř těla pevným trnem, sloužícím pro úpon mohutných svalů savého žaludku. Dále si můžeme v přední části karapaxu všimnout drobné vyvýšeniny, na níž jsou uloženy čtyři páry jednoduchých očí. Jejich zorná pole se překrývají a pavouk tak registruje zrakové podněty ve značně širokém úhlu. Na spodní straně hlavohrudi najdeme mezi kyčlemi nečlánkovanou pevnou destičku zvanou prsní štít.

Sklípkany odlišujeme od ostatních pavoukovitých podle postavení chelicer. U labidognátních pavouků se chelicery při zakousnutí pohybují k sobě, u ortognátních se chelicery zakusují paralelně dozadu.

Klepítka neboli chelicery vznikly z prvního páru končetin. Jsou dvoučlánkové, a jak již bylo řečeno, otevírají se rovnoběžně s podélnou osou těla. V bazálním článku chelicery je umístěna jedová žláza, jejíž vývod ústí těsně pod špičkou druhého článku.

Druhý pár končetin se přeměnil v makadla (pedipalpy). Ty mohou mít u pavoukovců nejrůznější tvar, ale u sklípkanů mají podobu kráčivých nohou. Jsou ovšem o jeden článek kratší. Kyčelní články pedipalp (gnathocoxy) ohraničují spolu s horním (labrum) a dolním pyskem (labium) ústní otvor, kterým začíná trávicí trubice. Rozšířená představa, kterak pavouci vysávají kořist chelicerami, je tedy mylná. U dospělých samců mají pedipalpy také významnou úlohu při páření. V dospělosti se u nich mění poslední článek makadel v kopulační orgán, složený ze dvou základních částí. Vlastní zásobárna spermatu (bulbus) vybíhá ve špičatý útvar (embolus). Ten je při kopulaci zaváděn do spermaték samice. Celý orgán je v klidu sklopen, takže je na první pohled špatně viditelný.

Zbývající čtyři páry končetin slouží k pohybu. Jsou osmičlánkové a poslední dva články zpravidla nesou na spodní straně zvláštní chloupky (scopulae). Právě toto husté ochlupení tvořené kartáčky krátkých, na konci větvených chloupků funguje podobně jako přísavky gekonů a umožňuje sklípkanovi pohyb po hladkém povrchu (sklo, listy rostlin). Nejlépe je toto ochlupení samozřejmě vyvinuto u stromových sklípkanů, kde jsou koncové články končetin (zejména tarsus pedipalp a tarsus i metatarsus předních dvou párů noh) díky němu značně rozšířené a na první pohled upoutají svým duhovým leskem.

Zadeček sklípkanů je vakovitého tvaru, původní článkování lze vysledovat jen podle uložení některých důležitých orgánů.

Snovací bradavky najdeme na konci zadečku, na místě původního 10. a 11. segmentu. Jeden pár je článkovaný, dlouhý, pohyblivý a je zřetelně vidět jeho končetinový původ. Na svém konci mají bradavky otvůrky, z nichž každý je vývodem snovací žlázy. Produkují hedvábná vlákna různé kvality a účelu.

Sklípkani se živí hmyzem nebo jinými pavouky. Sklípkan probodne svou kořist klepítky a vstříkne do těla jed, čímž ji ochromí. Kořist sežere tak, že jí do těla vstříkne trávicí enzymy a pozře již rozloženou potravu v tekutém stavu. Zbytky kořisti, které sklípkan nedokáže rozložit (kosti a kůže), zformuje do takřka pravidelné kuličky a odhodí (v teráriu je nosí na jedno místo). Trávení je tedy mimotělní, probíhá za pomoci trávicích enzymů, které rozpouštějí svalovinu a vnitřní orgány kořisti. Natrávená potrava je nasávána ústním otvorem do hltanu a mohutného savého žaludku. V abdominální části se střevo bohatě větví a vyplňuje takřka celý zadeček. Trávicí soustava končí řitním otvorem umístěným nad snovacími bradavkami.

Pavouci disponují jedem, některá kousnutí mohou způsobit značné nepříjemnosti, obzvlášť když dojde například ke vzbuzení alergické reakce. Důležité je připomenout, že samotné pokousání je až poslední varianta obrany, kterou pavouk používá. Stejně jako většina ostatních zvířat i pavouk se v případě napadení nebo vylekání snaží nejdříve utéct, případně útočníka zastrašit.

U sklípkana se lze setkat s různými chorobami a problémy. Mezi nejčastější onemocnění patří vnější paraziti, vnitřní paraziti, plísně, bakterie, viry, zlomeniny a ulomeniny.

Chilobrachys fimbriatus je poměrně rychlý a agresivní druh sklípkana. U odchovu však uvádějí někteří chovatelé bezproblémové páření a kolem stovky mláďat v kokonu.

Zdroj: Chilobrachys fimbriatus
Zveřejněno dne: 29.12.2015


SiteMAP