Papoušků rodu Poicephalus je celkem 9 druhů, žijících v různých biotopech. Od lesnatých oblastí, kde se vyskytují nejčastěji, až po suché savany.
Největší z nich je papoušek kapský. Jeho jižní forma je však ohrožena, a proto je papoušek kapský přísně chráněn. V současné době jej lze spatřit například v Ptačím parku Walsrode. K chovu jsou občas nabízeny spíše jeho severnější poddruhy. Druhým největším papouškem rodu Poicephalus je i u nás chovaný papoušek konžský. Ceny těchto papoušků jsou však značně vysoké.
Pokud někdo sídlí v bytě a chtěl by si pořídit pejska, tak čivava může být dokonalou volbou, protože si obvykle dokáže vytvořit k rodině velmi silné pouto. Zároveň je vnímána jako bystrý, inteligentní, roztomilý, hravý a přítulný pejsek, který ale v sobě nezapře lovecké sklony. Pro povahu čivavy je velmi důležité, aby absolvovala výcvik, který by z ní udělal poslušného pejska. Jinak může být velmi neposlušná a někdy i agresivní. Čivava i přes svou velikost může ošklivě ublížit, pokud se totiž cítí ohrožená a v nebezpečí útoku ze strany lidí, ale i jiných zvířat, může útočníka pokousat. Čivava se příliš nehodí do domácnosti s malými dětmi - jelikož ty s ní často zacházejí jako s hračkou. Čivava je jinak velmi hravý, odvážný a temperamentní pes.
Gastritida je u psů poměrně častá kvůli špatným stravovacím návykům. Není tedy neobvyklé, aby normální zdravý pes měl v průběhu svého života občas akutní gastritidu, zejména pokud jde o dlouhosrstou rasu nebo o psa majícího ve zvyku pátrat v odpadkovém koši. Je však důležité rozlišit, zda se jedná o akutní, nebo o chronickou gastritidu, či o gastritidu způsobenou opakovaným zvracením (způsobená špatným polknutím nebo nenuceným vyprázdněním tekutin, hlenu nebo nestrávené potravy z jícnu).
U psů, kteří se jinak cítí dobře, postačí takzvaná symptomatická léčba, která zahrnuje odstranění všech potravin a vody po určitou dobu, a postupně se znovu zavádí nějaká dieta. Pokud pes dále vykazuje příznaky gastritidy (zvracení, nechutenství, nevolnost), nebo je-li krev přítomna ve zvratkách, je důležité kontaktovat veterináře. Jestliže váš pes vypadá, že trpí bolestmi, je úzkostný nebo nemocný nějakým jiným způsobem, měli byste kontaktovat svého veterináře ihned.
Gastritidu může způsobit stravovací nerozvážnost (požití zkaženého jídla, cizího tělesa, rostlinných látek, chlupů nebo přejídání); stravovací nesnášenlivost nebo alergie; požití chemických nebo toxických látek (hnojiva, čisticích prostředků); léčiva (aspirin, antibiotika, steroidy); infekční vlivy (virové, bakteriální, parazitární); šok nebo otrava krve (systémová infekce); zánětlivé onemocnění střev; rakovina žaludku.
Existují rovněž některé systémové choroby, které mohou být spojeny s akutní i chronickou gastritidou. Mezi ně patří selhání ledvin, onemocnění jater, Addisonova choroba, neurologické nemoci a vředy. Vzhledem k větším stravovacím prohřeškům u mladších zvířat, jsou právě štěňata nejvíce ohrožena tím, že onemocní akutní gastritidou. Chronická gastritida se pak může objevit ve všech věkových kategoriích.
Tento druh páva patří do třídy ptáci, nadřádu letci, řádu hrabaví, čeleď bažantovití. Je nazýván také jako páv korunkatý, indický nebo obecný. Páv modrý dorůstá do velikosti až 2,2 m a váží až 6 kg. Je zde velký rozdíl mezi samcem a samicí.
Samec páva korunkatého má hlavu, krk a břicho modře zbarvené s purpurovým leskem, směrem k ocasu je břicho černé. Kolem očí má bílé linky, spodní část hlavičky pod zobákem a částečně na krku je purpurově zelená. Na hlavě má vysokou korunku zelenomodrých per. Na zádech je peří zelenohnědé a jeho odstín určuje budoucí barvu per na vlečce. Pera ocasní vlečky totiž postupně dorůstají právě z těchto zelenohnědých zádových per. Nadocasní pera mohou měřit až 160 cm, celkově potom páv může měřit až kolem 230 cm. Na vlečce mívá kolem 200 ok, v závislosti na věku samce. Barva nadocasních per je zelená až zelenohnědá a na jejich konci je duhově barevné oko. Tato pera v červenci každoročně vypadávají a během zimy dorůstají nová. Samci potom vypadají dost neupraveně a jsou si toho vědomi, takže se moc nevystavují na odiv. Korunky narůstají pávatům již po měsíci, ale krásná nadocasní pera s oky rostou pavím samcům až třetím rokem. Ocasní pera mají nevýraznou šedou až hnědošedou barvu. Křídla jsou ve spodní části rezavohnědá, nad nimi jsou černá s namodralým leskem a svrchní část křídel je černobíle proužkovaná.
Samice páva má hnědošedou barvu, zelený krk s purpurovým leskem a vysokou korunku zakončenou zelenými pírky. Spodní část pod zobákem až ke krku má béžovou a stejně jako samec má bílé linky kolem očí. Břicho je světle béžové do hněda s hnědým žíháním. Samička je menší než samec, dosahuje délky asi 85 cm a váhy do 4 kg, ale chová se k ostatním zvířatům dominantněji než on. V případě ohrožení nebo obrany kuřat dokáže roztáhnout ocasní pera do vějíře a pustit se do křížku i se psem, pokud se cítí ohrožená. Existuje několik mutací páva, nejčastější je bílý páv anebo strakatě bílo-modrý.
Páv je již po tisíce let okrasným ptákem chovaným po celém světě, a to nejen v zoo, ale často i v zámeckých parcích nebo soukromých chovech.
Vyskytuje se v severozápadní Austrálii a na Nové Guineji. Dorůstá délky 60–90 cm, z čehož 44 cm tvoří ocas. Váží okolo 500 g. Dožívá se až 10 let věku. Pojmenována byla podle svého velkého varhánkovitého kožního límce, tvořeného z dlouhých chrupavek, který zastává jak funkci obranou (pokud se cítí ohrožena, roztáhne límec, čímž se zdá větší a výstražně prská), tak funkci vábící, kterou agama límcová využívá v období páření. V průměru tento límec může měřit až 26 cm. Po provedení obranného manévru obvykle prchnou agamy do korun stromů, kde jsou se svým světle zeleným až tmavě hnědým zbarvením těla skvěle zamaskovány.
Mezi potravu, kterou loví na stromech, patří většinou malí členovci (housenky a cikády), na zemi pak mravenci, termiti a pavouci nebo drobní obratlovci, jiné druhy menších ještěrů. Během období sucha, které trvá obvykle od dubna do srpna, upadají agamy ve volné přírodě do poloklidového stavu. Páření probíhá obvykle mezi zářím a říjnem, kdy samci přilákávají samice pomocí svých límců, které vznešeně roztahují, a o samice bojují, přičemž límce rozevírají a koušou svého protivníka do těla. Samice klade do hnízda v období dešťů (listopad až únor) obvykle 8–23 vajec. Vejce se nacházejí v prohlubních, které bývají 5–20 cm pod zemí a obvykle ve slunných oblastech. Inkubace trvá zhruba dva až tři měsíce a pohlaví závisí částečně na teplotě, přičemž se v extrémních teplotách vyvíjejí výhradně samice, ve středních teplotách (29–35 °C) se rodí zhruba stejné množství samců a samic.
Pro chov agamy límcové se doporučují větší ubikace rozměrů 1 x 1 x 2 m, jednotlivá „ochočená“ zvířata je možné držet v ubikaci 80 x 60 x 80 cm s pravidelnou možností pohybu volně po místnosti. Dno terária pokryjeme pískem a v prostoru nainstalujeme několik šikmo zapřených i vodorovných větví, jejichž síla by měla odpovídat síle ještěra. Miska s vodou nesmí chybět. Tyto agamy vyžadují vyšší intenzitu osvětlení zajišťovanou zářivkami nebo výbojkami a také podíl UV složky spektra. Denní teploty by se měly pohybovat kolem 30 °C s možností lokálního ohřevu zhruba na 38 °C. V noci je vhodný pokles na 22 °C, spojený s mírným večerním porosením. Během dvou až tří zimních měsíců je vhodné snížit teplotu na 18–20 °C. Krátce po návratu k běžné aktivitě dochází k páření a zhruba za 5 týdnů ke snůšce asi 10 vajec, která samičky zahrabávají. Při inkubační teplotě 28–31 °C trvá vývoj 78–92 dní a mladí se líhnou ve velikosti 14–16 cm.
Tato agama se dá koupit v některých zverimexech nebo na internetu, její cena se pohybuje mezi 1 000 až 3 000 korun za jeden kus.
Přetočení žaludku je jedno nejzávažnějších smrtelných nebezpečí, která psům hrozí. Pokud totiž nejsou během krátké doby operováni, umírají.
Přesné příčiny vzniku nejsou zcela známy, ale některé důležité faktory ano. Přetočení žaludku je pravděpodobně podmíněno geneticky, do hry však vstupují i rizikové faktory jako pohyb po krmení, nevhodná strava, ale i souhra všech faktorů a nešťastných náhod.
Pes má žaludek umístěný horizontálně. Můžete si ho představit jako balón upevněný ve dvou bodech v horizontální rovině. Když je naplněný a začne se hýbat, velmi lehce se přetočí a tím se zauzlují jeho konce. Ohrožena jsou především velká plemena psů. Existuje názor, že ke vzniku torze přispívá „volné“ zavěšení žaludku, který se může za určitých okolností otočit kolem své osy. Krmení, které se dostane do žaludku, vytvoří plyny, čímž se jeho objem enormně zvětší, a při pohybu se pak může žaludek otočit. Kvůli zaškrcení velkých cév se sníží krevní tlak, organismus je nedostatečně zásobován kyslíkem, dochází k šoku krevního oběhu a znemožnění peristaltiky. Kromě toho mohou odumřít části žaludeční stěny.
K přetočení žaludku dochází většinou několik minut až několik hodin po krmení. Jestliže psi bývají krmeni pozdě večer, pak majitel symptomy nezaznamená, protože prostě spí. Z tohoto důvodu se doporučuje (pokud pes nemá pelech v ložnici páníčků), nepodávat mu větší množství krmení po 18. hodině.
Jestliže se žaludek přetočí, nemůže se jeho obsah pohnout ani dozadu, ani dopředu. Dochází k tvorbě dalších plynů a potíže se ještě zhoršují. Mezi nejčastější příznaky patří zvětšování objemu břišní dutiny, zaujímání nepřirozených poloh, nahrbený postoj, neklid, neúspěšné snahy o zvracení, zvýšené slinění, které je doprovázené i projevy šoku (zrychlený dech, zrychlená srdeční činnost, bledost sliznic).
Hlavní nebezpečí představuje potrava, ze které se ve velké míře tvoří kvasnými procesy plyny. Bylo prokázáno, že pokud je pes krmený granulemi, ve kterých je více obilovin a málo kvalitních bílkovin, je riziko přetočení žaludku mnohem vyšší. Proto se vyvarujte podávání levných krmiv a rovněž granulí, ve kterých převažují rostlinné bílkoviny. Stejně tak dávejte pozor na množství vypité vody po jídle. I když je psovi podávána kvalitní potrava, při zvýšeném příjmu tekutin (když je břicho přeplněné a pes se následně pohybuje a skáče) se riziko torze několikanásobně zvyšuje. Další vlivy, které přetočení ovlivňují, jsou anatomické predispozice. Mezi další rizika patří hltání potravy, kdy pes polyká větší množství vzduchu; stres při krmení; zvracení; porucha průchodnosti trávicího traktu a další.
Pro potvrzení či vyloučení torze se provádí rentgenové vyšetření. Je-li torze zjištěna, následuje operace. Operační zákrok spočívá ve vstupu do dutiny břišní, odsátí vzduchu ze žaludku, návratu žaludku do přirozené polohy a kontrole sleziny. Po těchto úkonech většinou následuje zavedení sondy přes dutinu ústní a jícen do žaludku a opakovaný výplach žaludečního obsahu. V případě přítomnosti větších cizích těles se musí provést otevření žaludku a jejich odstranění.
Následuje zhodnocení vitality žaludeční stěny. Ta může i po velmi krátké době nedokrvení odumírat. Jde o velmi důležitou část operace, protože ponechání i malých okrsků nekrotické tkáně se projeví za dva až tři dny perforací (proděravěním) žaludeční stěny a následnou sepsí a smrtí pacienta. Pokud se takovýto okrsek na žaludeční stěně vyskytuje, je nutné ho odstranit.
Závěrečnou fázi operace představuje takzvaná gastropexe. Jde o techniku, při které se zhotoví spojení mezi žaludkem a břišní stěnou. Cílem je snížení rizika opakování onemocnění na minimum.
Po operaci následuje dvou- až třídenní fáze rekonvalescence, během níž po infuzní terapii následuje postupné zatížení trávicího aparátu tekutinami a dietní stravou.
Psi se třesou a rychle dýchají, když si hrají, protahují se anebo když se chtějí zbavit něčeho na svém kožichu, například vody. Třes a zrychlené dýchání se často vyskytují u malých plemen, v těchto případech se obvykle nejedná o zdraví ohrožující stav. V tomto případě může být důvodem strach nebo okolní nízká teplota. Existují i další důvody, proč se pes třese a zároveň není fyzicky nemocný, viz níže.
Příčiny třesu a zrychleného dýchání a jejich možná řešení:
Radost
Psi mohou projevit svou radost rychlým dýcháním a třesem.
Co s tím dělat
Tento jev do pár minut sám vymizí.
Mokrá srst
Dalším důvodem třesu a rychlého dýchání u psů může být reflex oklepání se, kdy se pes jednoduše snaží uschnout rychleji. Tento reflex neprobíhá vědomě, pes nechce uschnout, ale tekoucí voda (nebo jiné předměty) ho na těle svědí/dráždí, a tak následuje oklepání a zrychlený dech psa.
Co s tím dělat
Tyto projevy psů jsou zcela běžné a nepřinášejí nutnost léčby. Zklidněte psa nebo jej osušte.
Hyperaktivita
Někdy jsou třes a zrychlené dýchání signálem projevu hyperaktivity.
Co s tím dělat
V těchto případech třesu psa je vhodné se zamyslet nad cviky, které psa uklidní. Například jako odměnu psovi neházet míček nebo se s ním nepřetahovat, ale spíše ho odměnit pamlskem, pohladit ho a podobně.
Stres
Dalším důvodem třesu u psa může být stres. Pes může být stresován podobnými jevy jako člověk. Mezi časté patří: návštěva veterináře, bouřka, neznámé prostředí, neznámí lidé anebo neznámá zvířata. Na rozdíl od třesu z radosti má pes při stresu ještě další příznaky. Mezi tyto projevy úzkosti, respektive strachu patří: těžké nebo naopak zrychlené dýchání, chvění se, žvýkání či kousání okolních věcí, pomatené pohyby, vrčení, kňučení, projevy agrese a podobně. Frustrace či deprivace mohou u psa vyvolat selhání kardiovaskulárního systému, respektive srdce.
Co s tím dělat
U psa eliminujte spouštěče stresu. Pokud to není možné, pomalu psa na dané jevy zvykejte. Jestliže dojde k nenadálé situaci a pes je vystresovaný, zachovejte klidnou hlavu, mluvte na něj klidným hlasem a dělejte, jako že se nic neděje.
Stáří
U starých psů se může objevovat třes a rychlé dýchání proto, že jsou celkově náchylnější vůči patogenům.
Co s tím dělat
V tomto případě nelze stav psa léčit, ale příznaky lze zlepšit vhodnou formou terapie či medikace. Konzultujte stav psa s veterinářem.
Addisonova nemoc
Addisonova nemoc je způsobena nedostatkem kortizolu (hydrokortizonu), což je hormon, který je syntetizovaný (vzniká) v nadledvinách. Tato nedostačující činnost nadledvin může být způsobena dědičností anebo vnějšími vlivy (stravou a podobně). Addisonovu chorobu v praxi zpravidla doprovází ztráta chuti k jídlu. Addisonova choroba se projevuje nedostatkem sodíku a naopak nadbytkem draslíku v těle jedince. Na kůži psa se mohou vyskytnout temné grafitové skvrny. V pozdějším stadiu doprovází tuto nemoc i poruchy srdečního rytmu (arteriální hypotenze), záchvaty, třes, zrychlené dýchání a další. Tento typ onemocnění se (nejen) u psů těžko diagnostikuje, neboť není moc častý a všechny příznaky jsou zaměnitelné s jinou nemocí.
Co s tím dělat
Léčbu je nutné zahájit co nejdříve. Typ medikace se liší od forem (akutní a chronická) Addisonovy choroby.
Onemocnění ledvin
Onemocnění ledvin zpočátku nemusejí doprovázet žádné vizuálně pozorovatelné příznaky. Samotný třes a zrychlené dýchání u psa může být jen mírné a den ode dne se stupňovat. Poruchu ledvin doprovází časté močení a pocity žízně, což se u psa projeví častějším pitím. Přestože jsou počáteční příznaky mírné, konečný proces selhání ledvin je velmi rychlý.
Co s tím dělat
Je nutné toto onemocnění nepodcenit. Onemocnění ledvin u psů většinou nelze léčit, nicméně lze zmírnit příznaky a psovi prodloužit (téměř plnohodnotný) život.
Otrava
Otrava u psů bývá způsobena pozřením většího množství listů jedovatých rostlin, čokolády (kakaa), hroznového vína, rozinek a podobně. Po otravě se kromě nekontrolovatelného třesu u psů vyskytuje malátnost, těžké dýchání, ztráta chuti k jídlu, zvracení, nadměrné slinění, pes nemusí být schopen vstát či sednout si.
Co s tím dělat
Jestliže máte podezření, že příčinou třesu a rychlého dýchání jsou toxické látky, ihned konzultujte situaci se svým veterinářem.
Psinka
Nejvíce jsou ohrožena štěňata, která nebyla řádně očkována. V České republice je na psinku povinné očkování. Dodnes na tuto nemoc není známý lék. Příznaky lze zmírnit podáním léků, které zamezí sekundární infekci. Psinku v praxi doprovázejí další příznaky, mezi něž patří nadměrné slinění, horečka (teplý čumák psa), kašel, výtok hlenu z čumáku, zrychlené dýchání a třes.
Co s tím dělat
Při podezření na tento typ onemocnění co nejrychleji vyhledejte veterinární pomoc. Psovi nebo feně pravděpodobně budou nasazena antibiotika a další léky na ztlumení horečky a příznaků psinky.
Syndrom třesu
Syndrom třesu u psů způsobuje psychické vypětí. Spouštěčem jsou většinou specifikované jevy nebo věci, kterých se pes bojí anebo v jejich blízkosti pociťuje úzkost a strach. Tento syndrom byl zaznamenán u „westíků“, dalšími náchylnými plemeny psů jsou bišonci, pudlové a maltézští psíci. V dnešní době byl ale tento syndrom pozorován i u velkých psích plemen.
Co s tím dělat
Tento typ onemocnění naštěstí lze u psů léčit, a to podáním kortikosteroidů. Třes se začne zmírňovat již po prvním týdnu užívání kortikosteroidů. Kvůli přesné diagnóze ale vyhledejte veterinární péči.
Mezi další druhy mastina patří pyrenejský a neapolský.
Pyrenejský mastin
Pyrenejský mastin je inteligentní a bdělý pes. Je to spolehlivý a poslušný společník a ochránce. Ke své rodině jsou tito psi přátelští a oddaní. K cizím lidem se chovají ostražitě. S ostatními domácími zvířaty nemají problém, k jiným psům se chovají přátelsky. Jsou to výborní hlídači. Díky jejich inteligenci se snadno cvičí. Zbožňují děti a jejich trpělivost nezná mezí. Nesmí se jim však nijak ubližovat a být na ně tvrdý. Mají vrozený ochranitelský instinkt a také částečně samostatné rozhodování. Pyrenejský mastin i přes svoji mohutnost dokáže vyvinout značnou rychlost. Útočí jen v případě nouze, je-li opravdu ohrožena rodina nebo majetek.
Pyrenejský mastin pochází ze Španělska a jedná se o velmi staré plemeno. Do Španělska byl přivezen fénickými kupci. Tito dovezení psi byli využíváni jako pracovní a také byli dále kříženi s pyrenejským horským psem i španělským mastinem. Jeho historie však sahá mnohem hlouběji do minulosti a jeho původ můžeme dohledat až u velkých asijských mastifů. Pyrenejský mastin byl využíván později jako hlídač stád ovcí před vlky a medvědy. Aby měl chráněný krk, nosil ostnatý obojek carlanca. Čtyři až pět psů bylo schopno uhlídat stádo čítající přes 1 000 kusů. Jako samostatné plemeno byl uznán až koncem 19. století.
Pyrenejský mastin dorůstá výšky 72 až 81 cm, ale žádoucí je výška větší. Dosahuje váhy okolo 55 až 75 kg. Průměrná délka života je 10 až 13 let. Velká, dlouhá a silná hlava má lehce klenutou lebku. Uši jsou malé a přiléhají k lícním kostem. Oči jsou malé, mandlového tvaru a tmavé barvy. Skus je nůžkový. Krk je silný, pružný s volnou kůží a visícím lalokem. Tělo je mohutné a velké. Ocas je nasazen ve střední výšce a v klidu je nošen svěšený a sahá až k hleznům. Srst je silná, hustá a přiléhá k tělu. Zbarvení je základové bílé s černými, červenými nebo šedými skvrnami a výraznou maskou.
Srst pyrenejského mastina nevyžaduje speciální péči, díky její samočisticí schopnosti ji stačí jednou týdně vykartáčovat. Zvýšená pozornost je zapotřebí jen v období línání. Byť je to pes značně inteligentní a rychle chápe, potřebuje důslednou a vlídnou výchovu. Nikdy vás však nebude slepě poslouchat. Kvůli své velikosti je poněkud náročnější na chov a budoucí majitelé s tím musí počítat. Potřebuje dostatek pohybu, a to nejen na větším oploceném pozemku, ale také rád chodí na dlouhé procházky. Především v období dospívání a růstu potřebuje velké množství kvalitní potravy. Pyrenejský mastin může být držen celoročně venku jen za předpokladu, že má k dispozici boudu, do které by se mohl schovat za špatného počasí.
Neapolský mastin
Neapolský mastin je velmi náročné plemeno na chov i rodinné zázemí, stává se v podstatě plnohodnotným členem rodiny. Mastin nezná slova jako zrada nebo podraz. Jeho život musí být naplněný velkým přátelstvím s pánem. Kdekoli se ukáže, je středem pozornosti. Mastin je klidný člen rodiny, ale umí svoji rodinu znamenitě ochránit. Je velmi hrdý na svůj původ a také to dává někdy ostatním najevo.
Mastin se zapsal do povědomí jako hlídač. A jako hlídač je neustále bdělý a připravený bránit své pány a majetek. Ovšem v dnešní době to je spíše rodinný typ. Jeho silná a věrná povaha z něj dělá velmi vyrovnaného psa. Inteligence a ušlechtilost jsou mu vlastní. Jako každý jiný pes může být – když se cítí v ohrožení – velmi agresivní a obranářský. Nesmíme se nechat obalamutit jeho pomalostí a klidem. Jinak je mastin vcelku vyrovnaný a klidný pes.
Neapolský mastin pochází z Apeninského poloostrova. Tento pes je potomkem velkého římského molosskéko psa. Tato rasa se v dávnověku využívala především ke zvířecím zápasům v arénách, ale třeba i k boji ve válkách. Chovali ji nejen vojáci, ale i prostí občané, kterým psi hlídali majetek. S vojskem se plemeno rozšířilo do celé Evropy a stalo se základem pro mnoho dogovitých plemen. V minulém století se díky nekontrolovanému křížení dostal mastin na pokraj zániku. Od roku 1947 se podařilo obnovit jeho cílenou plemenitbu. V současné době není příliš rozšířen pro náročnost chovu.
Mastin je pes, který především vyniká svojí tělesnou stavbou. Jeho mohutná postava nenechá nikoho na pochybách o jeho síle. Je velmi těžký a robustní, délka jeho těla přesahuje kohoutkovou výšku. Hlavu má odpovídající postavě, stejně tak mohutnou. Na hlavě má nesčetně vrásek tvořených záhyby kůže. Mastin má velmi typicky svěšené horní pysky, které překrývají spodní část tlamy a při pohledu zepředu mají tvar obráceného „V“. Tento pes má vcelku krátkou čenichovou partii, oči má daleko od sebe. Uši jsou v poměru k velikosti samotného psa celkem malé. Jsou trojúhelníkového tvaru a přiléhají k lícím. Mohou být kupírovány a stejně tak i ocas. Krk je krátký a dobře rostlý. Záda jsou mírně širší než břicho. Ocas je u kořene silný a ke konci se zužuje. Srst má mastin lesklou, tvrdou, hrubou a všude stejně dlouhou (cca 1,5 cm). Barva srsti může být dosti různá. Především však bývá šedá, olověná, černá, hnědá, ale i žlutá. Tlapy má mastin kratší a silné. Jeho pohyb je pro něj stejně typický jako povaha nebo majestátnost. Svým pohybem může připomínat chůzi koček nebo medvěda. Málokdy se donutí k běhu. Spíše je pro něho typický krok a klus.
Velikost feny je v kohoutku 60–68 cm a u psů 65–75 cm. Váha feny se pohybuje v rozmezí 50–60 kg a u psů 60–70 kg. Mastin se dožívá 10–11 let.
Tento pes není náročný na pohyb. Ale při vybírání činnosti by se měl brát zřetel na jeho mohutnost a váhu. Vzhledem k tomu, že je to nyní převážně rodinný pes, neměl by se chovat trvale v kotcích. Měl by se svou rodinou žít již od útlého věku, aby s ní navázal úzký kontakt. Mastin je velmi náročný na zdravotní péči. Kvalitní péče o něj stojí i nemalé finanční prostředky.
Zvláštní péče musí být mastinovi věnována do třetího roku jeho života. Roste velmi rychle a jeho růst vyžaduje velkou opatrnost a zkušenost majitele. Jeho celková lymfatičnost s sebou nese volnost kloubů a vazů. Mastin proto patří mezi nejnáročnější plemena z hlediska kvality a vyváženosti stravy! Krmivo musí být optimalizováno na jeho věk a váhu. V jeho vývinu ho nesmíme nikdy přetěžovat! Musíme mu poskytnout dostatek času pro tvorbu kostí, kloubů a svalů. Není to proto rasa vhodná pro začínajícího kynologa!
Dominantní mastin určitě nepatří do špatných rukou. Na jeho výchovu je potřeba zkušená osoba a oddaný pán. Zvláště jeho vlohy k hlídání by měl ovládnout majitel, který má dobré zkušenosti s výchovou podobných plemen. Tvrdost ve výchově je u mastina naprosto nevhodná. Důslednost je však zárukou k úspěchu. Rozhodně se nejedná o služební plemeno. Mastin je velmi učenlivé a inteligentní zvíře. Cviky si snadno zapamatuje a naučí.
