Močovýměchýř je druhým nejčastějším místem výskytu nádorového procesu v oblasti močového aparátu. Častěji jsou postihovány feny okolo 10 let. Maligní tumory se vyskytují častěji než benigní, objevují se především transitional cell karcinom a skvamózní karcinom. Velmi častá je tvorba metastáz, a to především do regionálních mízních uzlin, plic, jater a sleziny.
Nejčastějšími klinickými příznaky jsou hematurie, dysurie, polakiurie, výskyt chronických cystitid.
Léčba spočívá v chirurgickém odstranění masy, popřípadě nasazení chemoterapie. Prognóza je infaustní (nepříznivá), doba přežitelnosti se pohybuje kolem 6 měsíců.
V diskuzi MOČOVÝ MĚCHÝŘ PRO PSA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Bohouš.
Máme 11-ti letou fenku bišonka. v poslední době začala více pít, častěji močit a v moči se objevila krev. Po návštěvě veterináře podstoupila operaci močového měchýře, kde vedle kamínků jí byl odstraněn i nádor v těsné blízkosti močovodů z ledvin. Dnes je 3-tí den po operaci, močí usilovně s výsledkem vždy několik kapek. Chuť k jídlu má, je čilá. Bere léky proti bolesti a proti zánětu močových cest. S ohledem na složení kamenů lékař stanoví dietu. Charakter nádoru neznáme, co máme alespoň z prevence nejlépe dělat? Jaká je pravděpodobnost dalšího vývoje?
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Pokud vaše bojovnice pestrá neplave a leží na boku, tak vězte, že jednou z jejich zvláštností je, že spí na boku, třeba jako lidé. Beta bude ležet u hladiny vody, na dně nádrže nebo na listu či jiném předmětu v nádrži a bude spát. Tato poloha však může rovněž znamenat zácpu, která byla způsobena potravou příliš bohatou na bílkoviny a s nedostatečným množstvím vlákniny. Taková strava vyvolá zablokování střevního traktu, který se tlačí proti plaveckému měchýři. To způsobí, že močovýměchýř nefunguje, což vede k jeho onemocnění. A vaše beta pak bude plavat na jednom boku, obvykle na vrcholu vody, ale ne vždy. Někdy ryba jen leží na dně a nežere.
V naší poradně s názvem NEMOCI STARÝCH PSŮ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Koudelová Vlaďka.
Dobrý den, chtěla bych poprosit o radu, konzultaci. Moje fenečka, nyní má 14 let.Vím, je to už úctyhodný věk. Již 3-4 měsíce 24 hodin denně rychle dýchá, jako by běžela maraton.Opravdu 24 hodin denně.Nemůžu se na ni už dívat ani její rychlý dech poslouchat. Brečela bych nad ní od rána do večera. Chodíme pravidelně k veterináři, má nedomykavost chlopně, na její onemocnění prý žádný lék není. Je ochrnutá cca 10 let, začaly jí bytnět obratle a přestala chodit. Pohybuje se pouze pomocí předních nožiček. Byla i na operaci v Brně na klinice Jaggy,cca 4 roky zpět, operace však nebyla úspěšná.
Dle sono břicha má větší játra i močovýměchýř, protože jí moč odchází nepravidelně.Dávám jí pleny několikrát denně, ale to mi vůbec nevadí.Ráda to pro ni udělám. Terezka je moje srdcovka.Před 3 měsíci měla opakovaně několikrát vyšší kortizol, potom se upravil. Vůbec nevím, z čeho její celodenní rychlé dýchaní může být. Má také zvětšené bříško, zřejmě od větších jater a močového měchýře.Pan doktor, ke kterému jezdíme si myslí, že je to od její nefunkční páteře.Ale 24 hodin denně se mi moc nezdá. Na její velmi rychlé dýchání pro ni nemá žádný lék. Moc se o ni bojím, že srdíčko tuto námahu nezvládne. Moc mě trápí její neutěšený stav a prosím moc o radu a pomoc pro Terezku.
Pana doktora, ke kterému jezdíme nechci obcházet, jen bych se chtěla ujistit konzultací, že pro Terezku není opravdu žádná pomoc.
Děkuji Vám Koudelová Vlaďka
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Z vašeho textu je cítit, jak svoji fenečku Terezku bezmezně milujete. Určitě jste s ní zažila krásné chvíle a umožnila jste jí šťastný život navzdory jejím zdravotním postižením. Nyní budete muset přijmout, že přichází závěr jejího života a stejně vroucně, jako dřív, jí být oporou při jejím odcházení. Fenečka si neuvědomuje své zdravotní problémy a vnímá je jako normální průběh svého života, i to zrychlené dýchání. Proto se ani vy tím nestresujte. Zůstaňte v kontaktu se svým oblíbeným veterinářem a společně ji umožněte láskyplný odchod z tohoto světa.
Častěji než játra v těle zvířat selhávají ledviny. Zhoršení stavu ledvin je typickým příznakem psího stáří. Selhání ledvin může být akutní, nebo chronické. V akutním případě je to náhlé a těžko se mu dá zabránit, úmrtnost je v takovém případě velmi vysoká. Pes zničehonic působí apaticky, nepřijímá potravu a přestává močit (výjimkou ale není ani opačný stav, kdy pes pije hodně a stejně tak i hojně močí). U chronického typu tohoto onemocnění se příznaky objevují postupně, a stejně tak se zhoršuje i stav zvířete. U tohoto typu se mění nejen chování psa, které postupně začíná být apatické, je unavenější, nechce si hrát ani se příliš mazlit, nemá zájem ani o jídlo a pohyb, mění se ale i vzhled psa, ten začíná hubnout, a horší se kvalita jeho srsti. Kromě selhání ledvin může psa také trápit prasklý močovýměchýř, ledvinové kameny, ale i to, že samotné ledviny stárnou a jejich činnost již není tak kvalitní. Při ledvinových kamenech majitel u psa pozoruje větší apatii, častější konzumaci vody, ale i pomočování, ztráta chuti k jídlu, ztráta hmotnosti, zvracení, ale i hnědé zbarvení jazyku a podivný zápach z tlamy.
Močový písek vzniká v krystalizačním centru, což bývá kousek odloupnuté sliznice močového měchýře. Sliznice se přirozeně odlupuje podobně jako horní vrstvička kůže, ale při zánětu k tomu dochází ve zvýšené míře. Do močového měchýře z ledvin přitéká moč, která obsahuje rozpuštěné minerální látky. Pokud je dostatečně kyselá a minerálů je přiměřené množství, nic se neděje. Jestliže však moč svou kyselost ztratí nebo je minerálů příliš, začnou v močovém měchýři krystalizovat a usazovat se na odloupnutých kouscích. Tak vzniknou nejprve zrníčka (močový písek), pak kamínky až kameny. Záleží především na tom, kolik minerálů je v moči obsazeno, jak je moč kyselá a hlavně – jak dlouho v močovém měchýři zůstává.
Močový písek začne vadit v okamžiku, kdy se dá do pohybu, a to při odcházení společně s močí. U kocourů může přispět k ucpání močové trubice a v poměrně krátké době hrozí prasknutí močového měchýře a otrava krve. U koček se v močovém měchýři hromadí a způsobuje zánět, který stav nadále zhoršuje, protože přítomné bakterie mají na svědomí ztrátu kyselosti moči, což tvorbu dalších kamenů urychluje.
Přítomnost krve v moči může být známkou zánětu i přítomnosti kamenů. Někdy je nutné pouze přeléčení, jindy rozpouštění kamenů speciální dietou, nebo dokonce operace. Návštěvu ordinace neodkládejte, i když je zvíře na pohled v pořádku. Prevencí vzniku močového písku je dostatečný přísun tekutin pro kočky.
Močové kameny jsou bolestivý stav, který se nejčastěji vyskytuje u samců. Je způsoben blokádou v uretře, což je trubice, kterou moč vychází z močového měchýře. Jsou tvořeny agregáty močových krystalů obsažených v močovém měchýři. Tyto krystaly mohou i bez vytvoření kamene způsobit příznaky urinálního onemocnění a být i překážkou, která kočce brání v močení a ohrožuje její život. Krystaly vznikají, když je moč nasycena minerály. Nejčastěji se vyskytují močové kameny s oxylátem vápníku. Dále jsou to struvity, které jsou velmi časté a bývají tvořeny fosfátovými ionty, amoniem a hořčíkem.
Typickými příznaky jsou potíže při močení. Projevují se různě, někdy si jich majitel ani nevšimne, například kočka tráví více času na záchodku nebo močí mimo, nebo se velmi často a dlouho olizuje na genitáliích. Zvíře má sníženou chuť k jídlu, objevují se změny v chování, třeba také odpor k zaujetí typické pozice při močení, podle rozsahu blokády močí málo nebo vůbec ne, po vymočení zůstává dlouhou dobu ve stejné pozici nebo dává najevo bolest při močení. Moč je narůžovělá, což značí přítomnost krve v moči. Vzhledem k tomu, že má močovýměchýř omezenou kapacitu, je nutná okamžitá veterinární pomoc, aby byla překážka z močové roury odstraněna.
Faktory, které napomáhají k tvorbě močových kamenů, jsou stupeň kyselosti moči, tedy pH moči, neboť struvity se tvoří v zásadité moči. Dále infekční cystitidy – moč je od přírody sterilní, pokud dojde k infekci bakteriemi, zvýší se pH moči, tím se zvýší riziko tvorby struvitů. A v neposlední řadě je to koncentrace minerálů v moči – krystal je složen z různých molekul, jejichž koncentrace v moči je přímo ovlivněna potravou. Pokud zvíře málo pije, jeho moč je koncentrovanější a minerály v ní obsažené mohou snadněji zkrystalizovat.
Struvity lze rozpustit podáváním zvláštní diety, která je bohatší na sodík, díky tomu zvíře více pije, a tím se jeho moč rozřeďuje. Dieta je sestavena tak, aby snižovala koncentraci minerálů (hořčík a fosfor) a močoviny v moči tak, aby okyselovala pH. Ostatní kameny jako oxaláty rozpustit nelze, veterinář je musí vyjmout při celkové anestézii.
Klinické příznaky urolitiázy se liší v závislosti na anatomické lokalizaci urolitů. Urolity se klinicky neprojevují, pokud nenaruší normální funkci ledvin. Obvykle v močových cestách způsobí zánět, jehož vlivem dojde mimo jiné k otoku sliznice. Tento otok napomáhá ke zmenšení průměru močových cest a močové kameny se tak mohou snáze ukotvit – takto dochází k částečné nebo absolutní obstrukci močových cest. Majitel takového zvířete si v tuto chvíli všímá typických příznaků, jako jsou neúspěšné pokusy o močení, bolestivé močení, časté močení po malých množstvích, bolestivost na spodině břicha a nezřídka také krev, barvící moč do různých odstínů červené až hnědé barvy.
Lokalizace urolitů je různá, může být od ledvinné pánvičky přes močovody, močovýměchýř až po samotnou močovou trubici.
Diagnostika urolitiázy se provádí prostřednictvím vyšetření moči, poté pomocí nativních nebo kontrastních rentgenových snímků. Velkým pomocníkem při diagnostice tohoto onemocnění je také ultrasonografické vyšetření. Pomocí rentgenového nebo ultrasonografického vyšetření lze stanovit nejen velikost a počet urolitů, ale také jejich lokalizaci v močovém traktu.
Klinicky se přítomnost kaménků v močových cestách projevuje častějším močením s vyloučením pouze malého množství moči, která může být hustší, tmavší a případně zapáchající (i z důvodu přítomnosti bakteriální infekce). V moči se může objevovat krev, viditelná pouhým okem, nebo identifikovatelná při mikroskopickém či biochemickém vyšetření.
Projevy urolitiázy závisí především na lokalizaci urolitů. Pokud se vytvoří v ledvinné pánvičce, může být onemocnění zcela bez příznaků, zvláště pokud je proces pouze jednostranný a urolit není infikován bakteriemi. V případě infekce může dojít k septikémii a stavům s ní spojených: horečce, apatii, nechutenství, ... Při oboustranné obstrukci v ledvinné pánvičce může dojít až k chronickému renálnímu selhání.
Urolity lokalizované v močovodech se projevují akutní bolestivostí břicha, výskytem krve v moči, může dojít i k poškození ledvin s příznaky uvedenými výše.
Lokalizace urolitů v močovém měchýři může být také zcela bez příznaků. Častěji však vzniká zánět, a tak se u pacienta projevují příznaky z něj vyplývající: obtížné, bolestivé a přerušované močení, nucení na močení, inkontinence. Velmi častý je také výskyt krve v moči. Někdy je možné urolity cítit pohmatem dutiny břišní.
Příznaky spojené s výskytem urolitů v močové trubici jsou podobné lokalizaci v močovém měchýři. Při úplné obstrukci dochází k přeplnění močového měchýře, výrazné bolestivosti při pohmatu dutiny břišní. Pokud není umožněn odtok moči, objevuje se zvracení, slabost, problémy s koordinací až kóma. Za 24–72 hodin poté dochází k srdečnímu selhání v důsledku vysokého množství draslíku v těle, jež působí kardiotoxicky.
U zdravého psa by specifická hmotnost (hustota) ranní moči měla přesahovat hodnotu 1 035. Je-li toto číslo nižší, mají ledviny nižší koncentrační schopnost, to znamená, že méně zahušťují moč.
Jako další krok by mělo následovat biochemické vyšetření moči. To nám řekne, zda se v moči nachází bílkoviny, krev, glukóza, případně další ketolátky. Při výskytu glukózy a ketolátek by se mohlo jednat i o cukrovku. I když moč žádnou z těchto látek neobsahuje ve zvýšeném množství, je třeba zkontrolovat močový sediment. V močovém sedimentu je možné nalézt krystaly způsobující zánět močového měchýře, zánětlivé buňky nebo červené krvinky, které jsou přítomné při krvácení do močových cest. Ani jedno se zpravidla u chronického selhávání ledvin nenachází.
Dalším krokem je odběr a vyšetření krve. Je třeba provést jak hematologické, tak biochemické vyšetření odebraného vzorku. V hematologickém profilu lékaše zajímá hlavně množství červených krvinek, erytrocytů. V ledvinách je tvořen hormon erytropoetin, který stimuluje kostní dřeň k tvorbě krvinek. Při sníženém výkonu ledvin je tvořeno i méně erytropoetinu a postupně se snižuje množství červených krvinek, pes se stává takzvaně anemickým. Většina těchto zvířat je unavená, netolerují obvyklou zátěž a mají nepřirozeně světlé sliznice. Velmi dobře je to patrné na spojivkách očí. V biochemickém profilu se vyšetření zaměřuje zejména na močovinu a kreatinin. Močovina, někdy též urea, je výsledným produktem při zpracování bílkovin v těle a její přebytečné množství je vylučováno močí. Její normální hodnoty v krvi se pohybují zhruba mezi 3,3–8,5 mmol/l. Kreatinin vniká ve svalech a je také vylučován močí. Jeho normální hodnoty jsou závislé na osvalení zvířete. Čím větší svalová hmota, tím vyšší produkce kreatininu. Proto můžeme u zdravých psů nacházet hodnoty od 35 do 120 µmol/l. Jestliže jsou oba tyto metabolity zjištěny ve zvýšeném množství v krvi, ukazuje to na nedostatečnou funkci ledvin, které je nestíhají vyloučit. Při zvýšených hladinách močoviny a kreatininu pracuje pouze 25 % celkové kapacity ledvin, to znamená, že 75 % ledvin je v té chvíli vyřazeno z provozu. Hromadění močoviny a kreatininu v krvi způsobuje celou řadu dalších příznaků onemocnění, jako například sníženou chuť k příjmu potravy, někdy až zvracení.
Když si přivezete domů štěně, nechte ho jeden nebo dva dny v klidu, poté začněte pomalu a opatrně s výchovou. Malé štěňátko je jako malé dítě – často spí, často jí, často vyměšuje a často si hraje – psím způsobem.
Výchova štěněte
Zcela určitě nejhorší jsou první týdny, malé štěně má velmi malý močovýměchýř a často dělá loužičky. Proto je dobré vymezit mu prostor, kde je na podlaze položené linoleum. Které se snadno udržuje vytíráním. Zapamatujte si, že loužičku udělá vždy, když se vzbudí, nebo když se nakrmí. Když se vzbudí, vezměte jej do náruče, a přeneste na místo, kde chcete, aby potřebu vykonalo. Položte jej na požadované místo a pakliže vykoná potřebu, velmi radostně jej pochvalte, můžete přidat i oblíbený pamlsek, například kousek piškotu.
Doporučuje se úkon vykonávání potřeby doplnit i povelem, po čase štěně bude i na hlasový povel chápat, co se po něm chce. Při správné péči a vedení by se štěně mělo samo odebrat na stálé místo s novinami, nebo ještě lépe začne nepokojně pobíhat za vstupními dveřmi, kterými se chodí ven, kňučet a někdy i škrábat na dveře, protože ví, že se má jít venčit ven. Na štěněti poznáme i během hry, že se mu chce venčit – přestane si hrát, je roztěkané, začíná očichávat podlahu. Za již udělanou loužičku nemá smysl štěně trestat, nepochopí, že je trestáno za loužičku nebo hromádku, kterou udělalo před deseti vteřinami. Nastane-li situace, že k tomu dojde a vy již nestihnete tomu zabránit, při močení štěně přísně pokárejte a potom jej okamžitě přeneste na trávník a tam jej opět pochvalte a pohlaďte. Štěně si pak snadno vytvoří souvislost s tím, co se po něm chce.
Používání trestů
Pamatujte si jednu důležitou věc, a to pro další měsíce. Pakliže je to jen možné, vyvarujte se jakéhokoliv výrazného fyzického nátlaku a donucení, o bolestivých trestech nemluvě. Používáním trestů je hrubě narušováno vzájemné citové pouto, které se v této době utváří – naše štěně k nám lne, přišlo o maminku a sourozence a nová rodina pro něj představuje novou smečku, rodinu. Zážitky a vjemy z útlého věku si pes nese jako zkušenost po celý život, a jestliže je fyzický trest příliš silný nebo častý, štěně prožívá trest jako stres a začíná se bát.
Návyk na obojek a vodítko
Nácvik začněte velmi brzy– štěněti nasaďte neškrtící obojek, pokud se brání, rozptylte jej pamlskem nebo hračkou a v momentě, kdy se přestane bránit, jej pochvalte a obojek okamžitě sundejte. Několikrát denně toto můžete zopakovat, ne ihned za sebou, dobu obojku na krku prodlužujte. Později, až když štěně snáší obojek dobře, připněte vodítko a zkuste se s ním projít. Snáší-li to dobře, můžete ho začít jemným tahem usměrňovat, aby vás následovalo – brání-li se a couvá a snaží se vysmeknout z obojku, okamžitě povolte vodítko (zároveň tím eliminujete další zkušenost pro celý další život a totiž to, že tímto způsobem se dá velmi snadno vyvléct z obojku). Zároveň se snažte upoutat pozornost štěněte pamlskem nebo hračkou tak, aby vás následovalo, podaří-li se, musí přijít veliká pochvala a obvyklá odměna pohlazením s pamlskem. Poté dejte štěňátku pokoj a později opatrně opakujte. S vodítkem nikdy nedělejte trhavé pohyby, vždy jen mírný tah. Při správném postupu se obvykle štěně velmi rychle naučí chodit s obojkem a na vodítku.
Štěně si hraje
Čím je štěně starší, tím jeho hry nabírají na temperamentu a divokosti. Štěněti tedy opatřete dostatek hraček, nejlépe gumových, a nepoužívejte takové, u kterých hrozí spolknutí utrženého kousku, ani hračky příliš malé. Protože se malý raubíř seznamuje se svým okolím pomocí ostrých mléčných zubů, nechte ho bydlet v místnosti, kde toho může kousat co nejméně, a dejte mu dostatek hraček. V době, kdy jste doma, jej vezměte ven, aby se proběhlo a unavilo – únava je individuální, vyzkoušejte si to a neunavujte štěně vycházkou až do naprostého vyčerpání. Pokud štěně cílí svou hru na nežádoucí předměty, také na vaše ruce a nohy, snažte se ho vždy zaujmou jeho hračkou, a pakliže se jí chopí, pochvalte ho. Nepropadejte však iluzím, pokud štěně dobře hračky zná, láká ho hlavně to, co ještě nezná. Pokud odcházíte a štěně zůstává samo doma, odstraňte vždy z místnosti veškeré pro něj nebezpečné věci, například elektrické přívodní šňůry, jedovaté pokojové rostliny a také vše, co by mohlo zničit – obuv, oblečení, koberečky.
Zdraví štěněte
Štěně potřebuje styk s ostatními psy, aby si vytvořilo žádoucí vztahy, které se v této době utvářejí společně se vztahy k lidem. Ale pozor, nechte jej stýkat jen se psy, které dobře znáte a kteří jsou zdraví. V dnešní moderní době, kdy jsou psi očkovaní, je procento psů přenášejících infekční nemoci (hlavně psinka a parvoviróza) naštěstí malé.
Výživa štěňat
Od chovatele byste měli vědět, jakou potravou a jak často byste měli štěně krmit. Obecně platí, že prudce rostoucí štěně se krmí nejméně 4x denně (lépe 5x). Poměr bílkovin živočišného původu (hodnotné libové maso – svalovina, vajíčko, sýry, pribináčky) k příkrmům, což je zelenina, dále vločky (v menším množství spařené, syrové opatrně – nadýmají), nudle, rýže a podobně, by měl být 2 : 1. Příliš studené nebo příliš teplé krmení je nevhodné, ideální teplota je pokojová nebo taková, která nepřesahuje teplotu těla. V dnešní moderní době je na trhu dostatek granulovaných krmiv pro štěňata – na granule však pozor, krmte ve velmi malých dávkách. V žaludku nabírají potom až 4x na objemu, a podáváte-li je suché, musí mít štěně neustálý přístup k čerstvé pitné vodě. Vyzkoušejte si, jestli by štěněti nechutnaly granulky hodinu předtím namočené do teplé vody – během této doby naberou svůj objem a rozhodně jsou pro jeho žaludek lepší, navíc tvrdé granule se špatně rozkousávají, malé štěně s mléčným chrupem nemá, čím by granule chroupalo.
Odčervení štěněte
Štěně by mohlo mít především škrkavku psí. Chovatelé zpravidla odčervují feny před porodem a štěňata několikrát, než přejdou k novému majiteli. Informujte se u chovatele, zda odčervení bylo provedeno a jak. V případě podezření na přítomnost škrkavek (případně jiných střevních cizopasníků) se poraďte s veterinárním lékařem.
Onemocnění dolních močových cest jsou nejčastějším problémem v urologické praxi koček. Obvykle se vyskytuje urolitiáza, tedy tvorba močových kamenů a močového písku, vytvoření uretrální zátky nebo vznik močové infekce. Onemocnění dolních močových cest mohou být způsobena i neurogenními nebo anatomickými abnormalitami, nádory či traumatem. Více než polovinu klinických případů tvoří idiopatická onemocnění, u nichž je příčina nejasná.
Onemocnění močových cest se mohou projevovat zvýšenou frekvencí močení, bolestivým močením nebo úplnou zástavou močení. Kočky močí na neobvyklá místa, mimo toalety, může se objevit krev v moči. Těžké případy jsou charakteristické apatií, odmítáním krmiva až zvracením.
Urolitiáza je onemocnění dolních močových cest způsobené krystalizací minerálů, které vede ke vzniku močového písku a kamenů. Urolity se obvykle odstraňují chirurgicky. Močový písek je možné částečně vypláchnout urohydropropulzí. Po mineralogické analýze získaných urolitů se stanoví účinná prevence. Ta většinou spočívá v podávání speciálně vyvinutých veterinárních diet, jejichž složení pomáhá předcházet vzniku kamenů, některé diety dokonce kameny přímo rozpouštějí.
Uretrální zátky se vyskytují u koček častěji než urolitiáza a jsou – na rozdíl od kamenů – tvořené převážně nekrystalickou hmotou. V drtivé většině bývají vinou anatomické predispozice postiženi kocouři, u nichž dojde k obstrukci močových cest v oblasti penisu, kde je močová trubice přirozeně zúžená. Terapie spočívá v mechanickém odstranění překážky masáží penisu, v manuální kompresi močového měchýře, v cystocentéze a urohydropropulzi. V těžkých případech je nutná chirurgická terapie.
Zánět močových cest u koček se také někdy nazývá kočičí urologický syndrom. Principem onemocnění je vznik zánětu vývodných cest močových, provázeného často zásaditou a koncentrovanou močí se vznikem struvitových močových kamínků. Ty jsou u koček ve formě jemného „písečku“ dráždícího při své cestě sliznici, která se brání iritaci zvýšenou produkcí hlenu. Hlen pak spolu s odloupanými buňkami a krví vytváří jakousi zátku konečných úseků močové trubice. Při dlouhodobém dráždění a nedostatečném odtoku moči může vzniknout i bakteriální zánět močových cest.
U postižených zvířat pozorujeme vznik takových příznaků, jako je neklid, opakované močení po kapkách nebo s krví. Dále časté hrbení a pokusy o močení bez efektu, mňoukání nebo dlouhé hrabání na venčící misce. Nemocné zvíře si často olizuje genitálie a vykazuje projevy bolesti. Kočka se může schovávat a má napjaté a citlivé břicho. V pokročilejších stadiích (trvá-li obstrukce více než 1,5–2 dny) vzniká nechuť ke žrádlu, zvracení, dehydratace, slabost až deprese. Snižuje se tělesná teplota, zvíře může rychleji a namáhavě dýchat a náhle uhynout.
Prevence onemocnění spočívá v udržování hmotnosti a dobré kondice zvířat. Nutné je udržovat dostatečný příjem tekutin. Vznikne-li u zvířete již klinický problém, doporučujeme konzultovat zdravotní stav s veterinářem.
Onemocnění ledvin v mnoha případech ohrožuje život kočky, proto si žádá rychlou léčbu. Problémy ledvin může způsobit nedostatek tekutin, ale i nevhodná strava. Některá krmiva pro kočky obsahují vysoké množství soli, aby lépe chutnala.
Při nedostatečném příjmu tekutin se tvoří v moči a močovém měchýři močové kameny nebo močový písek. Tyto kameny mohou bolestivě zraňovat, nebo dokonce zcela ucpat močovody. Zadržování moči poškozuje ledviny a následkem je akutní selhání ledvin. Ledviny jsou zodpovědné za filtrování rozkladných produktů metabolismu z krve a za jejich následné vylučování. Přísluší jim tedy velmi důležitý úkol odstraňovat jedy. Jestliže je funkčnost ledvin jakkoli narušena, nebezpečné látky se hromadí v těle a kočka onemocní.
Příčinou onemocnění ledvin mohou být i vrozené vady (zejména u dlouhosrstých plemen), bakteriální infekce, virové choroby, například kočičí leukémie a kočičí zánět pobřišnice, otravy a nádory. Roli hraje i dědičnost.
Náhlé neboli akutní selhání ledvin může vzniknout i v důsledku otrav, bakteriálních a virových infekcí, ucpáním močovodů, případně v důsledku onemocnění srdce. Tyto akutní případy, přestože jsou okamžitě a včas úspěšně léčeny, mohou vést k chronickému poškození ledvin.
Postupné zhoršování funkce ledvin je nevyhnutelnou součástí procesu stárnutí a vyskytuje se (v různém rozsahu a stupni) u mnoha zvířat. Poškození je trvalé, a pokud se neléčí, končí vždy smrtí. Postupem času (stárnutím) dochází k poškození tak velké části ledvin, že ledviny už nejsou schopny odfiltrovat z krve všechny zplodiny, které se pak hromadí v krvi. Tento proces, který se nazývá chronické selhání ledvin, je u koček starších 7 let velmi častý.
Jedním z prvních příznaků nemoci je ztráta schopnosti produkovat koncentrovanou, tmavou moč. Aby se organismus mohl zbavit stejně velkého množství zplodin, musí vyprodukovat větší množství zředěné moči. Kočka má větší žízeň než obvykle, hodně pije a močí mnohem častěji (může se objevit krev v moči). S postupující nemocí se mohou objevit i další příznaky. Kočka je smutná, apatická, ztrácí chuť k příjímání potravy, opakovaně zvrací, hubne a její srst se stává matnou. Páchne jí z úst a v dutině ústní se objevují vředy. V poslední fázi nemoci upadne do kómatu. Mnohé z uvedených příznaků se vyskytují i u jiných nemocí. Při podezření je tak nutné navštívit veterináře, který kočku vyšetří celkově a zároveň vyšetří krev a moč.
Poškozené ledvinné buňky nelze obnovit, ale přesto se dá udělat mnoho, aby se nemocná kočka cítila lépe. Nejdůležitější je snížit zátěž na zbývající zdravou tkáň ledvin. Toho lze dosáhnout změnou výživy. U veterináře je k dostání speciální krmivo, které snižuje odpadní látky v krvi. Uvedená krmiva mají i zvýšený obsah vitamínů a minerálních látek. Léčená kočka nesmí dostávat žádné zbytky jídel ani žádné pamlsky, protože by to nepříznivě ovlivňovalo působení diety.
Když se k vám štěňátko nastěhuje, nechte ho jeden nebo dva dny v klidu, teprve poté začněte pomalu a opatrně s výchovou. O malých psech se říká, že jsou uštěkaní. Tak to ale být nemusí, záleží jen na vás. Většina pomeranianů se chová zpočátku v novém prostředí klidně. Mnoho nových majitelů se proto snaží vyprovokovat je k aktivitě předstíraným štěkáním. Pomeranian si pak myslí, že každý nový přítel dělá totéž a přes pozdější hubování dává svou radost najevo zbytečným štěkáním. Malé štěňátko je jako malé dítě – často spí, často jí, často vyměšuje a často si hraje – psím způsobem. Níže si tedy přečtěte, co vás čeká a nemine v následujících týdnech a jakou péči a výchovu je třeba novému členovi domácnosti poskytnout.
Výchova k čistotnosti – pomeranian bydlí vždy s vámi v bytě, takže je nutné štěně učit, aby zachovávalo čistotu. Zcela určitě nejhorší jsou první týdny – malé štěně má velmi malý močovýměchýř a často dělá loužičky. Proto je nejlépe vymezit mu prostor, kde je na podlaze položené linoleum – snadno se udržuje vytíráním. Zapamatujte si, že štěně loužičku udělá vždy, když se vzbudí nebo když se nakrmí. Když se vzbudí, vezměte jej do náruče a přeneste na místo, kde chcete, aby potřebu vykonalo (na trávník před domem). Umístěte jej na požadované místo, a pokud vykoná potřebu, velmi radostně jej pochvalte, můžete přidat i oblíbený pamlsek, například kousek piškotu (ne uzeniny nebo slaný sýr).
Doporučuje se úkon vykonávání potřeby doplnit i povelem (například „čurej“), po čase štěně bude i na hlasový povel chápat, co se po něm chce. Zapamatujte si, že štěně musíme velmi a hodně radostně pochválit a pohladit, když udělá, co po něm chceme. Pamlsek tento libý vjem ještě posílí. Při správné péči a vedení by se štěně mělo samo odebrat na stálé místo s novinami, nebo ještě lépe začíná nepokojně pobíhat za vstupními dveřmi, kterými se chodí ven, kňučet a někdy i škrábat na dveře, protože ví, že se má jít venčit ven. Měli byste vědět, že rozdíly mezi štěňaty jsou velké a nelze říci, za jak dlouho se to naučí. Některé se to naučí rychle a u některého to trvá i týdny. Na štěněti poznáte i během hry, že se mu chce venčit – přestane si hrát, je roztěkané, začíná očichávat podlahu. Postup je vždy stejný a byl již popsán. Je-li štěně dopoledne samo doma a v rodině jsou děti, mělo by se stát samozřejmostí, že když přijde dítě domů, mělo by ho vzít ven. Štěně se totiž při příchodu zpravidla samo vzbudí a určitě brzy udělá loužičku, proto by se mu dítě mělo okamžitě již popsaným způsobem věnovat. Čím větší úsilí budete věnovat výchově k hygienickým návykům, tím rychleji se dočkáte žádoucího výsledku.
Za udělanou loužičku nemá smysl štěně trestat – nepochopí, že je trestáno za loužičku nebo hromádku, kterou udělalo byť před deseti vteřinami. Nastane-li situace, že k tomu dojde a vy tomu již nestihnete zabránit, při močení štěně přísně pokárejte povelem „fuj“ a potom jej okamžitě přeneste na trávník a tam jej opět pochvalte a pohlaďte. Štěně si pak snadno vytvoří souvislost s tím, co se po něm chce.
Používání trestů – pamatujte si jednu důležitou věc, a to i pro další měsíce. Pokud je to jen trochu možné, vyvarujte se jakéhokoliv výrazného fyzického nátlaku a donucení, o bolestivých trestech nemluvě. Používáním trestů je hrubě narušováno vzájemné citové pouto, které se v této době utváří – naše štěně k nám lne, přišlo o maminku a sourozence a nová rodina pro něj představuje novou smečku – rodinu. Zážitky a vjemy z útlého věku si pes nese jako zkušenost po celý život, a jestliže je fyzický trest příliš silný nebo častý, štěně prožívá trest jako stres a začíná se vás bát. Na štěně se nemá křičet, bít je rukou nebo čímkoliv jiným v ruce – malé štěňátko se vůbec trestat nemá, ale když už to musíme udělat, popadneme jej za kůži na krku, zavelíme „fuj“ a zatřepeme s ním – s citem. Tento úkon provedeme v klidu, rázně a velmi krátce tak, aby stres byl co nejkratší. Všeobecně platí, že nejlepším působením na štěně je kladná a neustávající motivace, tedy co největší pochvala, pohlazení a pamlsek za to, co udělá správně.
Vítání – štěně má od přírody potřebu vyskočit a olíznout nám obličej. Proto se vždy k němu sehneme (nebo jej vezmeme do náruče) a podle psího rituálu se s ním přivítáme. Zároveň ho tímto učíme, aby na nás neskákalo.
Návyk na obojek a vodítko – nácvik zahájíme velmi brzy. Štěněti nasadíme neškrtící obojek, pokud se brání, rozptýlíme jej pamlskem nebo hračkou – v momentě, kdy se přestane bránit, jej pochválíme popsaným způsobem a obojek okamžitě sundáme. Několikrát denně můžeme zopakovat, ne ihned za sebou, dobu obojku na krku prodlužujeme. Když později snáší dobře obojek, připneme vodítko a zkusíme se s ním projít. Snáší-li to dobře, můžeme ho začít jemným tahem usměrňovat, aby nás následovalo. Brání-li se a couvá a snaží se vysmeknout z obojku, okamžitě povolíme vodítko (zároveň tím eliminujeme další zkušenost pro celý další život, a totiž to, že tímto způsobem se dá velmi snadno vyvléci z obojku). Současně se snažíme upoutat pozornost štěněte pamlskem nebo hračkou tak, aby nás následovalo, podaří-li se, musí přijít veliká pochvala a obvyklá odměna pohlazením s pamlskem. Poté dáme štěňátku pokoj a později opatrně opakujeme. S vodítkem nikdy neděláme trhavé pohyby – vždy jen mírný tah. Při správném postupu se obvykle štěně velmi rychle naučí chodit s obojkem a na vodítku.
Děti a štěně – jestliže jsou v rodině děti, je třeba jim vysvětlit, že štěně je normální živý tvor jako ony a že není na hraní, proto by neměly štěně tahat jako hračku, a když se mu chce spát, tak ať ho nechají v klidu. Dále musí dávat pozor, aby na něj nešláply, že by neměly vedle něj příliš křičet ani běhat, aby se něco nepřihodilo. Je-li potřeba štěně zvednout, nedělá se to taháním za přední nožičky nebo za bříško, mohlo by mu to ublížit. Štěně se bere za hrudník oběma rukama, nebo jednou rukou za předhrudí, nebo rukou pod hrudník mezi předníma nohama a druhou rukou za nohu pod zadečkem. Pokud dojde k tomu, že na štěně kdokoliv nechtěně šlápne, okamžitě se k němu skloníme a omluvným tónem ho pohladíme – i tak malý pes pochopí, že to bolestivé, co se mu přihodilo, nebylo úmyslné. V žádném případě by neměly děti během hry a ani v náznaku na štěně cokoliv házet, napřahovat ruku, a už vůbec ne s žádným předmětem nebo klackem.
Štěně si hraje – čím je starší, tím jeho hry nabírají na temperamentu a divokosti. Štěněti opatříme dostatek hraček, nejlépe gumových, a nepoužíváme takové, u kterých hrozí spolknutí utrženého kousku, ze stejného důvodu nepoužíváme také hračky příliš malé. A protože se štěně seznamuje se svým okolím pomocí ostrých mléčných zubů, necháme je bydlet v místnosti, kde toho může zničit co nejméně, a dáme mu dostatek hraček. V době, kdy jste doma, jej vezměte ven, aby se proběhlo a unavilo. Únava je individuální, vyzkoušejte si to a neunavujte štěně vycházkou až do naprostého vyčerpání. Pokud štěně cílí svou hru na nežádoucí předměty, také na vaše ruce a nohy, snažte se ho vždy zaujmout jeho vlastní hračkou, a pokud se jí chopí, pochvalte ho. Nepropadejte iluzím – když už štěně dobře hračky zná, láká ho hlavně to, co ještě nezná. Pokud odcházíte a štěně zůstává samo doma, odstraňte vždy z místnosti veškeré pro něj nebezpečné věci, například elektrické přívodní šňůry, jedovaté pokojové rostliny, a také vše, co by mohlo zničit, například obuv, oblečení, koberečky a podobně (zpočátku se snažíme nechávat štěňátko samotné co nejméně a dobu, na kterou odcházíme, postupně prodlužujeme, aby si postupně zvyklo a vědělo, že se zase vrátíme).
Styk s lidmi a jinými psy – štěně potřebuje styk s jinými psy a lidmi. Malé štěně je krásné a poutá pozornost okolí, lidé jej chtějí hladit, je však lepší to nepřehánět. Úplně nejlepší je, aby si štěně cizí osoby jen očichalo a seznámilo se s nimi – naučí se tak styku s lidmi, nebude se jich bát, ale zároveň si vytvoří určitou zkušenost pro život. Pokud necháme kdekoho, aby štěně hladil, bude si myslet, že všichni lidé jsou dobří (a to není pravda), a později, až bude starší, se bude na kdekoho sápat a skákat a bude na obtíž svému okolí. Styk s jinými psy je také žádoucí, ale pouze se štěňaty podobného věku, dospělými neagresivními a psy tolerantními ke štěňatům, v neposlední řadě se psy zdravými. Pečlivě dbáme na to, aby žádný pes štěně nenapadl a neublížil mu.
Zdraví – štěně potřebuje styk s ostatními psy, aby si vytvořilo žádoucí vztahy, které se v této době utvářejí společně se vztahy k lidem. Nechejme jej stýkat jen se psy, které dobře známe a kteří jsou zdraví. V dnešní moderní době, kdy jsou psi očkovaní, je procento psů přenášejících infekční nemoci (hlavně psinku a parvovirózu) naštěstí malé. Ale i když je vaše štěně očkované, dávejte si opravdu pozor. Jednou z věcí, o které se obecně velmi málo ví je to, že i u malého očkovaného štěněte je určitá možnost propuknutí některé uvedené nemoci. Malé štěně má určitou hladinu protilátek v krvi z mateřského mléka matky, pak po očkování, ale plnou imunitu si dokáže samo vytvořit až ve třech měsících. Tehdy se provádí další očkování – organismus štěněte je teprve v této době schopen vytvořit dostatečnou hladinu protilátek v krvi proti nemocím, a to na dalších dvanáct měsíců, tedy 1 rok. A v neposlední řadě nenecháme štěně na vycházce nic olizovat a už vůbec ne něco sbírat a polykat.
Výživa – od chovatele byste měli vědět, jakou potravou a jak často štěně krmit. Obecně platí, že prudce rostoucí štěně se krmí nejméně 4x denně, lépe 5x. Poměr bílkovin živočišného původu (hodnotné libové maso – svalovina, vajíčko, sýry, pribináčky) k příkrmům, jako je zelenina, dále vločky (v menším množství spařené, syrové opatrně – nadýmají), nudle, rýže a podobně, je v poměru 2 : 1. Příliš studené nebo příliš teplé krmení je nevhodné – ideální teplota je pokojová nebo taková, která nepřesahuje teplotu těla, protože štěně může potkat akutní střevní katar. Takže nejen sníh, ale i zmrzlá potrava jsou pro štěně nebezpečné. V dnešní době je na trhu dostatek granulovaných krmiv pro štěňata. Na granule pozor, krmte ve velmi malých dávkách. V žaludku nabírají potom až 4x svůj objem, a podáváme-li je suché, musí mít štěně neustálý přístup k čerstvé pitné vodě. Vyzkoušejte si, jestli by štěněti nechutnaly granulky hodinu předtím namočené do teplé vody – během této doby naberou svůj objem a rozhodně jsou pro jeho žaludek lepší, navíc tvrdé granule se špatně rozkousávají, malé štěně s mléčným chrupem nemá granule čím chroupat. Namočené granule ovšem nikdy neskladujte. Když je kupujete v pytli v obchodě, doporučuje se koupit naprosto nejčerstvější podle data výroby na obalu. Dále si pamatujte, že sůl potřebuje pes jen ve velmi nepatrných dávkách a ve větším množství mu škodí, ve velikém množství pak působí doslova jako jed. Koření, hlavně ta ostrá, jsou také škodlivá, nepodáváme uzeniny, které pochopitelně psům velmi chutnají, u dospělých je podáváme v rozumných malých dávkách, a to jen občas, u malých štěňat to neděláme vůbec.
Odčervení – štěně by mohlo mít především škrkavku psí. Chovatelé zpravidla odčervují feny před porodem a štěňata několikrát, než přejdou k novému majiteli. Informujte se u chovatele, zda odčervení bylo provedeno a jak, a v případě podezření na přítomnost škrkavek (případně jiných střevních cizopasníků) se poraďte s veterinárním lékařem.
