Hárající fence odolá málokterý pes. Může se ale stát, že nám se fena jeví na vrcholu hárání, ale ve skutečnosti tomu tak není. Což ovšem pes – samec - na rozdíl od nás dobře pozná. Nám v takovém případě pomůže odběr krve feny ke stanovení hodnoty progesteronu, který pomáhá přesněji termínovat krytí - tedy den, kdy bude svolná k páření fena (a měl by být i pes). Další skupinou jsou pejsci, řídící se heslem: co je v domě, není pro mě. Tato malá skupina psů nemá zájem o feny ve společné domácnosti, o ostatní ale ano. Pokud pes nejeví zájem o feny obecně, je třeba pátrat po zdravotních potížích – zhodnotit kompletní reprodukční anamnézu, vyšetřit celkový zdravotní stav psa, atd.
V naší poradně s názvem LARVY VYŽRALY PSOVI KUS HLAVY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Viktor.
Máme doma staršího bobtaila a zjistil jsem u něho nějaké larvy v kůži na hlavě, kde se mu vytvořila lysina a vypadá to, jako by mu ty larvy vyžraly kus hlavy. Co s tím mám dělat?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Larvy obvykle pocházejí od much a na psa se nejčastěji přenesou z nějaké mršiny, ve které se vyválí. Někdy se ale také stává, že pes může mít pod srstí skryté kožní onemocnění, které vylučuje látky jenž vábí mouchy a ty pak kladou vajíčka přímo na tuto oblast. Nejlepší pomoc je ostříhat celou oblast na krátko, aby se odkryla postižená kůže a pomocí rozprašovače aplikovat roztok Neostomozanu podle přiloženého návodu (pozor na oči a čenich). Pokud je kůže hodně porušena a je vidět živá tkáň, tak bude nejspíše nutné použít speciální krytí a zahájit vhodnou léčbu. S tím vám již bude muset pomoci veterinář.
Pokud existuje nějaká zdravotní příčina, jejímž následkem je mimo jiné i snížené libido, většinou dojde po vyřešení zdravotního problému k opětovnému zvýšení sexuálního apetitu psa. Nicméně v případě, že je pes jinak zcela zdráv a o jakékoli feny kdekoli v prostředí nejeví zájem, není vhodné jej z genetických důvodů používat v chovu. Alternativním způsobem oplodnění může být i umělá inseminace, ke které se ale ze strany psa přistupuje kvůli důvodům: nezkušenost, plachost (pes odmítá krytí v cizím prostředí, je starší, atd.), ortopedické poruchy na páteři či zadních končetinách či poranění genitálií.
Zdroj informací: Nemoci psa a kočky II. Díl (Svoboda M., Senior D. F., Doubek J., Klimeš)
Jedná se o velmi vážné onemocnění zejména starších fen.
Jako hlavní příčina vzniku se uvádí nadměrné cystózní bujení děložní sliznice vlivem samičího pohlavního hormonu. Dochází k němu například při opakovaných falešných březostech u fen a nepravidelností v hárání (prodloužené hárání). Hnisavý zánět může vzniknout i z katarálního zánětu dělohy při vniknutí infekce do dělohy. Častou příčinou vzniku hnisavého zánětu dělohy je také aplikace hormonálních preparátů sloužících k přerušení nežádoucího krytí.
Zánět se projevuje červenohnědým až čokoládovým výtokem z pochvy s vločkami hnisu různé intenzity. Výtok může být i čistě hnisavý (žlutavé barvy), silně zapáchající. Při uzavřené formě zánětu se sekret hromadí v děloze a dochází ke zvětšování objemu dutiny břišní. Objevuje se výrazná žíznivost, apatie a nechutenství. Při vstřebání děložního obsahu do krve dochází k celkové otravě organizmu, sepsi. Na probíhající zánět dělohy může kromě klinických příznaků upozornit i souvislost s nedávno proběhlým háráním feny či umělé přerušení březosti.
Prognóza záleží na průběhu onemocnění, může být příznivá až nejistá, v zanedbaných stavech nepříznivá.
V tomto případě je výběr chovatele velmi důležitý. Zdraví vašeho budoucího štěňátka do jisté míry závisí právě na něm. Měli byste vědět, jak chovatel pečoval o maminku štěňátka, tedy chovnou fenu – o její správné krmení, dostatečný přísun vitamínů, pohybu a hlavně lásky. To vše se v budoucnu na štěněti projeví. Pro zodpovědného chovatele nekončí péče o štěně odchodem z domu, ale je ochoten vám podávat cenné rady i nadále. Při koupi si ověřte, zda štěňátko nemá fontanelu, která při větším rozměru může být i životu nebezpečná. Fontanela je mezera mezi lebečními kostmi různé velikosti. Zkontrolujte také, zda má pejsek obě varlata. I zde platí, že solidní chovatel nezkušenému zájemci o štěně řekne, jak má zdravé štěně vypadat a vše mu ukáže a vysvětlí.
Pes i fena s průkazem původu (PP), chtějí-li mít štěňátka s PP, se musí zúčastnit takzvané bonitace. Při bonitacích, pořádaných jednotlivými kluby, posuzuje rozhodčí exteriér psů daného jedince dle bonitační karty a jeho kvalit. Pokud všechny plemenné znaky vyhovují standardu a nemají žádné vady vylučující z chovu, jsou jedinci uznáni chovnými. Bonitace se smí zúčastnit jen psi s PP, kteří dovršili věk 12 měsíců. K chovu smí být použiti jedinci od 15 měsíců, kteří byli při bonitaci uznáni chovnými. Psa ke krytí feny si majitel fenky vybírá sám anebo může výběr nechat na poradci chovu, pak jde o takzvaný řízený chov. Krycí poplatek si majitel krycího psa určuje sám podle kvalit jedince, rodokmenu a výstavních úspěchů.
Některé poruchy pohlavních orgánů související se sníženým libidem
Poškození Leydigových buněk má za následek snížení hladiny testosteronu a tím následnou ztrátu libida a poškození spermiogeneze. Příčin může být řada – onemocnění štítné žlázy, záněty, infekce, nádorové procesy, atd. Po vyléčení příčiny většinou dojde k návratu libida. Pro zvýšení libida lze využít i aplikace androgenů, nicméně tak jako u každého hormonálního zásahu do organismu je třeba tuto aplikaci důkladně zvážit vzhledem k možným nežádoucím účinkům.
Perzistující uzdička je vývojovou anomálií, u které je sliznice pyje vazivově spojená se sliznicí předkožky. Dochází tak k fixaci pyje ze spodní strany ke stěně předkožky. Pes nemůže vysunout penis při erekci, při snaze o krytí je bolestivý, následně fenku odmítá a postupně ztrácí libido.
Fimóza je zúžení otvoru předkožky, což je vadou vrozenou i získanou (po zánětech, nádorech, poraněních předkožky,..). Následkem tohoto zúžení není pes schopen krýt, jelikož nevybaví penis z předkožky. Po bolestivých pokusech postupně ztrácí libido. Terapie je chirurgická. Z důvodů genetiky psy ale nezařazujeme do chovu.
Záněty předkožky a pyje se vyskytuje častěji u mladých, pohlavně nedospělých psů. Prvotním příznakem je hnisavý výtok z předkožkového vaku. Pes si postižená místa často olizuje, předkožka zduří a celá oblast je velmi bolestivá. Ve vážnějších případech dochází i k narušení celkového zdravotního stavu. Pokud se stav psa neřeší, může dojít až ke srůstům, bolestivosti/nemožnosti kopulace a ztrátě libida. Léčba je založena na dezinfekčních výplaších a dle stavu i antibiotické terapii (lokální v podobě mastí či celkové ve vážnějších případech).
Trofejové kusy jelena siky je vhodné lovit v měsíci říjnu. Pro úspěšný lov jelena siky je vhodnější ranní sezení, které se klidně ale protáhne až do pozdních odpoledních hodin. Lovec by se měl vyzbrojit trpělivostí, protože zvěř se v období říje může objevit kdykoliv. Výhodou pro lovce může být zvědavost jelena siky, která ho může donutit k zastavení se, a tím poskytne lovci čas k výstřelu.
I k lovu jelena siky se často využívá vábení. U vábení nestačí lovci umět dokonale napodobit hlas jelena v říji, potřebuje znát i správná místa spádů a stávanišť zvěře, stejně tak musí znát způsoby chování zvěře. Při lovu nesmí lovec zapomenout na to, že si ke svému lovu musí najít vhodné místo ke svému krytí, neustále musí hlídat směr větru.
Aby se lovec naučil správně napodobit hlas jelena, musí dlouhodobě odposlouchávat hlasy v honitbách s jelení zvěří, zároveň musí mít hudební sluch, kdy dokáže dokonale napodobit všechny varianty jeleního troubení.
Ulovit jelena siku bývá velmi obtížné, protože jelen sika patří k velmi obezřetným a opatrným zvířatům. Ulovit jelena siku zvládne často jen „profík“, protože jelen velmi dobře vidí a vždy si hlídá své okolí, takže zaznamená jakýkoliv šum v okolí, zároveň pokud jelen táhne na louku, nebo paseku, tak kontroluje nejen tento prostor, ale i prostor ve výškách. Při této kontrole dokáže díky svému dobrému zraku zahlédnout i malý pohyb v otevřené kazatelně. Pokud se jelen sika rozhodne, že přece jen na louku vstoupí, rychle mine zarostlá místa na krajích louky, kde by se mohl ukrývat lovec. Bezpečněji se cítí uprostřed louky.
Jelen sika i jeho laň mají velmi dobrou paměť, takže pokud jsou na některých místech víckrát ohroženi lovci, tak na takové místo už nevstoupí.
Na závěr je třeba zmínit, že pro jelena siku je typické, že při zásahu obvykle neklesne na místě, naopak je schopen ujít i třeba 150 metrů (pokud střelec mířil hůře – netrefil komoru – může být i vzdálenost mnohem větší).
Hlavním příznakem napadení tímto virem je celoživotní a skrytá infekce. Jednou infikovaní jedinci zůstanou doživotními a neustálými nosiči viru i bez viditelných symptomů nemoci. Ve stresových situacích může potom dojít k reaktivaci a s tím spojenému vylučování viru.
U dospělého psa jsou následky infekce herpes virem málo známé. Diagnostikované symptomy, jako například rýma, vymizí po několika dnech. Avšak tímto způsobem se tento virus přenáší, neboť přesídluje na sliznici v dýchací trubici. Stejně tak se nachází v pohlavním ústrojí a může vyvolat vznik malých puchýřků v přední oblasti genitálií u fen nebo na předkožce u psů. Tak může být virus vyloučen se slinami, se sekrety z nosu, ale také z genitálií. Infekce, která primárně nepředstavuje žádné onemocnění, vznikne při přímém kontaktu, například při olizování nebo při krytí.
Fena může být již při prvním kontaktu se psem infikována. Jsou-li feny infikovány při krytí nebo během březosti, přestojí samy tuto infekci většinou dobře. Nebezpečným se však virus stává pro štěňata. V počátku březosti může vést prvotní infekce k resorpci (vstřebání) nebo po 35. dnu k potratu plodů. Nejčastěji bývají štěňata infikována v prvním týdnu života. Pokud se skrytá infekce reaktivuje během stresu při porodu, může dojít k nákaze během porodu nebo těsně po něm. Během porodu se mohou štěňata nakazit v porodních cestách, dále potom prostřednictvím sekretů z nosu a tlamy, vylučovaných fenou při neustálém olizování. Díky takto úzkému kontaktu dochází k dalšímu přenosu viru a infekce se rozšiřuje velmi rychle.
U březích fen dochází k porodu mrtvých, někdy i mumifikovaných plodů v kterémkoli stadiu březosti. Mohou také nastávat předčasné porody nebo porody slabých a nevyvinutých štěňat. Novorozenecká forma se projevuje u štěňat ne příliš jasnými příznaky celkového postižení, depresí, nechutenstvím, výtoky z očí bez zvýšené teploty. V případě rozšířené infekce štěňata naříkají, jsou apatická, výtok z dutiny ústní se mění z čirého na hlenohnisavý. V podkoží v oblasti třísel a na kůži břicha se může objevit červené zabarvení, puchýřky a podkožní otok. Tyto klinické příznaky mohou být doprovázeny ztrátou vědomí, obloukovitým prohnutím těla dozadu a křečemi. Novorozená štěňata hynou již po 12 až 48 hodinách. Štěňata nakažená v průběhu prvních dvou týdnů života uhynou 6 až 9 dnů po nakažení. U starších štěňat a dospělých psů probíhá onemocnění pozvolněji. Po krátké, 4- až 6denní inkubační době (období mezi prvním stykem s nákazou a prvními klinickými příznaky) se objeví příznaky mírné infekce dýchacích cest – zvýšená teplota, malátnost, nechutenství, zánět spojivek, zánět nosní sliznice (rýma), ojediněle zvracení. Někdy bývá zřejmý zánět střední vrstvy oční koule, zánět oční rohovky, šedý zákal, odumírání buněk sítnice oka. Štěňata, která přežijí, bývají zdrojem viru pro okolí.
U starších fen se mohou projevit léze na sliznici pochvy, které obvykle mizí během krátké doby. U psů jsou podobné změny na sliznici předkožky s doprovodným výtokem.
Starší zvířata se nakazí nejčastěji dýchacími cestami a dutinou ústní a virus zůstává na sliznicích dýchacího systému. Zde dochází k jeho pomnožení a někdy může způsobit zánět sliznice dýchacích cest, ale většinou je průběh bez příznaků. Ojediněle dochází k vzestupu obsahu virů v krvi a k postižení sliznic reprodukčního aparátu.
Virus může ale u některých jedinců dál přežívat při skryté infekci v různých místech organismu (hrtanových mízních uzlinách, příušních žlázách, mandlích a játrech). Protilátky postupně vymizí a zůstává rovnováha mezi buňkami, zprostředkovaná imunitou a virem. Útlumem buněčné aktivity však dochází k porušení této rovnováhy (silným stresem, léčbou kortikoidy), nastává mírný vzestup obsahu viru v krvi a jeho následné vylučování. Klinický stav zvířat změněn není, pouze vzestup protilátek v krvi je znakem tohoto procesu. Pokud je fena v tomto období březí, může dojít k infikování plodu, jak bylo popsáno výše. Infekce v děloze způsobuje neplodnost, potraty nebo porody slabých štěňat.
Anigran je přípravek kombinující kyselinu hyaluronovou s jodovým komplexem, určený pro ošetřování špatně se hojících, chronických, infikovaných, ale i akutních ran.
Anigran představuje produkt první volby při ošetřování komplikovaných ran u zvířat. Výborné uplatnění nachází nejen při hojení chronických, nehojících se ran, ale také při ošetřování traumatických ran, které jsou ohroženy komplikacemi. Je úspěšně využíván k hojení poranění distální části končetin koní, které se problematicky hojí. Vysoká efektivita produktu je založena na synergickém působení kyseliny hyaluronové a jodového komplexu v ráně. Anigran účinným způsobem podporuje granulaci a epitelizaci ran, eliminuje riziko rozvoje infekce, snižuje tvorbu hypertrofických jizev a zkracuje celkovou dobu terapie.
Anigran zajišťuje hydrataci rány, vytváří vhodné podmínky pro regeneraci a aktivně podporuje hojící proces. Příznivým vedlejším efektem je snížená tvorba nevzhledných hypertrofických jizev, zkrácení doby terapie a potlačení tvorby hypergranulační tkáně. Další výhodou Anigranu je skutečnost, že po ošetření zvířete již není vždy nutné držet je v suchém prostředí.
Kyselina hyaluronová díky své vysoké afinitě k vodě zabraňuje přisychání obvazu k ráně a udržuje bezprostřední okolí rány dostatečně hydratované. Tím podporuje životaschopnost a přirozenou migraci buněk. Kyselina hyaluronová je přírodní polysacharid, který je přirozenou součástí kožních tkání a je jednou z hlavních složek mezibuněčné hmoty. Během procesu hojení vysoká afinita kyseliny hyaluronové k vodě zabraňuje přisychání obvazu na ránu, vytváří v ráně přirozené vlhké prostředí a tím podporuje viabilitu a přirozenou migraci buněk. Při aplikaci do rány dochází k nasávání tekutin a růstových faktorů z okolí rány, které se tímto v ráně koncentrují a pozitivně ovlivňují proces hojení.
Jod, který dodává gelu typicky medové zabarvení, zajišťuje potlačení patogenů v ráně. Použitý jodový komplex nebyl již dále chemicky modifikován, a to z důvodu potlačení možného rizika vzniku alergických reakcí. S tím je nutno počítat u infikovaných ran – jod z krytí rány vyprchá během 24 hodin a poté je nutné na infikovaných ranách obvaz vyměnit.
Do malých ran je možné Anigran aplikovat přímo, například pomocí injekční stříkačky. Do větších ran se Anigran aplikuje pomocí sterilní gázy. Na gázový čtverec odpovídající velkosti rány naneste gel, který zapracuje tak, aby jím byl zcela prosycen. Dostatečné nasycení gázy se snadno pozná tím, že při stlačení mezi prsty lze malé množství gelu z gázy vytlačit. Gelem nasycenou gázu aplikujte na spodinu rány. Při ošetřování dutin nebo větších píštělí je možné nasycenou gázu použít jako drén. Dle stupně exsudace se ošetřená rána následně kryje vhodným sekundárním krytím. U suchých nebo velmi mírně exsudujících ran je vhodné zabránit vysychání gelu v ráně například použitím filmu.
Rány bez infekce se převazují za 2 až 3 dny, infikované rány za 1 den. Dávkování je závislé na velikosti rány – na ránu o velikosti 5 x 5 cm se aplikují 2 ml, na ránu 10 x 10 cm se nanáší 7–8 ml.
Používá se na chronické, nehojící se rány; hluboké rány, dutiny, píštěle; akutní, traumatické rány; zhmožděniny; tržná poranění, kousnutí; pooperační dehiscence; špatně se hojící sutury.
Cena Anigranu se pohybuje kolem 1 000 Kč, záleží na dodavateli. Je možné jej zakoupit v lékárně nebo u veterinárního lékaře.
Dospělý pes by měl být odčerven alespoň jednou za 3–6 měsíců, a to nejen, když jsou u něj objeveni parazité. Ty lze vypozorovat ve stolici v podobě vajíček či jiných stadií vývoje. Veterinář provádí takzvané koprologické vyšetření, tedy vyšetření trusu, kdy zjistí daného parazita a jak s ním nejlépe bojovat. Nejedná se o povinné vyšetření, ale chovatelé, kteří myslí na prevenci, běžně dodržují alespoň 6měsíční pravidelnost kontrol i bez náznaků potíží.
Frekvenci odčervování určuje veterinární lékař také na základě plemene, velikosti a věku psa, jeho zařazení a využití, rozhodující může být rovněž styk s hospodářskými zvířaty, u nichž se běžně vyvíjí cizopasníci přenosní na psy. Optimální frekvence odčervení psa může být 3x za rok, tedy každé 4 měsíce. Chovná fena by měla být odčervena během krytí a poté až společně se štěňaty. Během březosti bychom se měli odčervování raději vyhnout, některé přípravky mají totiž prokazatelně teratogenní efekt (Drontal). Jediným přípravkem schváleným pro použití během březosti je preparát Stronghold.
V praxi se psi většinou odčervují preventivně bez koprologického vyšetření, a to v rozmezí 3 až 6 měsíců. Pokud jsou přímo v trusu viditelní parazité nebo jejich články, je nutné po 14 dnech odčervení zopakovat. Při stanovení frekvence odčervování je nutné přihlédnout k využití psa (pracovní, lovečtí psi), zda je trvale doma či venku, v blízkosti hospodářských či jiných zvířat, jaký je počet psů v domácnosti, zda je v domácnosti malé dítě a podobně.
Bohužel přežívá mylná představa, že odčervení chrání zvíře proti vnitřním parazitům po dobu několika týdnů, nebo dokonce měsíců. Mnoho chovatelů nechává dospělého pejska odčervit jednou za půl roku, udělá si poznámku v kalendáři a dalších šest měsíců si s pocitem čistého svědomí užívá klid. Jenže díky nedostatečnému poučení se zatím scénář souboje s parazity může vyvíjet ve prospěch škodné škrkavky. Jejími vajíčky, kterých denně vyprodukuje několik set tisíc, jsou následně zamořeny prakticky všechny lokality, kde domácí mazlíčci kálejí. Stačí vzít psa vyvenčit do nejbližšího parku a vzhledem ke zvyku očichávat či olizovat pachové stopy máte slušnou šanci, že se již pár hodin po podání antiparazitik pozřením vajíček přítomných v kontaminované trávě znovu nakazí. Jelikož škrkavky ve střevě dospívají čtyři týdny, zbývá jim do dalšího termínu dehelmintizace spokojených pět měsíců přiživování.
Odčervování je ve skutečnosti jednorázový úkon a s očkováním, za které jej mnoho lidí zaměňuje, nemá absolutně nic společného. Zatímco očkovací látka působí jako prevence chránící psa dlouhodobě proti infekcím, konkrétním virům a bakteriím na principu stimulace imunitního systému, odčervovadlo v těle zvířete účinkuje maximálně čtyřiadvacet hodin (kromě spot-on preparátů, které působí v těle měsíc). Většina antihelmintik navíc dokáže zahubit pouze dospělé červy a výhradně ty, kteří žijí ve střevech. Na vajíčka či jiná vývojová stadia preparáty nepůsobí, proto je potřeba při pozitivním nálezu odčervení jednorázově působícími preparáty opakovat znovu po 14 dnech. Taktéž s larvami hnízdícími v jiných orgánech si nedokážou poradit. Akt odčervení nelze tedy charakterizovat jako účinnou ochranu, ale pouze coby léčebnou proceduru. Zda ji aplikovat pravidelně, jak často, jestli i bez předchozího vyšetření u psa, který nejeví známky nákazy, jsou otázky, k nimž vám každý odborník nabízí jinou odpověď.
Na straně odpůrců odčervování naslepo stojí i fakt, že běžně užívané odčervovací preparáty svým chemickým složením údajně negativně ovlivňují organismus pejska. Mírně zatěžují funkce vylučovacích orgánů (játra, ledviny), mohou mít vedlejší účinky (malátnost, průjem, zvracení, nechutenství) a k tomu opakované podávání stejné látky podporuje vytvoření rezistenční schopnosti. Tak kde je pravda? Ať už preferujete bylinná léčiva nebo běžná farmaka, stojíte v podstatě před volbou odčervovat pravidelně (navrhovaná frekvence každý třetí až šestý měsíc) nebo pouze na základě pozitivního parazitologického nálezu (znamená opětovaně shromažďovat fekálie a předávat je k vyšetření pod mikroskop). Za zvážení stojí stáří a zdravotní stav psa i typ prostředí, v němž se pohybuje. Důležitým faktorem v rozhodování je také soužití nebo styk s jinými domácími, hospodářskými a divokými zvířaty. Finální slovo by však mělo padnout především s ohledem na rodinu, zejména na děti.
Mnoho vnitřních parazitů je totiž přenosných ze zvířete na člověka, mají takzvaný zoonotický potenciál. Larvy škrkavek mohou například u lidí způsobit vážné onemocnění zvané larvální toxokaróza. Rozlišuje se forma oční, orgánová a smíšená, podle toho, kde se larva uhnízdí a vyvolá zánět. Možnost, že se usadí na mozku, zní hrůzostrašně a také má otřesné následky. K nakažení dochází pozřením infekčních vajíček během hry dětí na pískovišti, zahradě nebo v parku, při nedostatečné hygieně či laskání a mazlení s psíčkem. Nepřehánějte to tedy s polibky na čumáček a ruce si pořádně myjte!
