Neoplazie rohovky jsou vzácná onemocnění s dobrou prognózou po ošetření. Častěji se vyskytují nádory, které se na rohovku rozšíří z ostatních struktur oka. U psů a koček se vyskytují melanomy, skvamocelulární karcinomy nebo histiocytomy. Pokud jsou nádory na povrchu, je možné je odstranit chirurgickou cestou, jestliže prorůstají do vnitřních struktur oka, je indikována enukleace (odstranění očního bulbu).
V diskuzi ČIVAVA "MINI" se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Yesman.
Čivava Mini NEEXISTUJE...ještě jednou NEEXISTUJE!!!
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Karolína Ouzká.
Přesně mini čivava neexistuje jako nějaký poddruh plemene čivava, protože ty jsou jen dva dlouhosrstá a krátkosrstá. Mini čivava je přešlechtěná čivava z množírny je náchylná k mnoha nemocím a trpí již od narození. Neni to standart plemene.
Pokud se podíváme na standard čivavy, tak zjistíme, že žádné rozdělení do kategorií jako je čivava mini ve skutečnosti neexistuje. Tento trend nového pojmenování se začal objevovat až v souvislosti s množiteli, kteří se snaží štěňata prodat za každou cenu a zjistili, že slovo "mini" je pro kupující velice lákavé.
Tato čivava se od předcházejících typů liší svou velikostí. Ač se to zdá nemožné, je totiž ještě menší variantou už takhle malé čivavy. Váha této čivavy se pohybuje od 0,5 – 1, 5 kg, výška je kolem 15 cm v kohoutku. Srst této čivavy je delší. U tohoto pejska je opravdu potřeba dbát zvýšené opatrnosti při kontaktu s jinými psy a dětmi, které by ji mohli i neúmyslně ublížit.
Čivava krátkosrstá mini je kombinací čivavy krátkosrsté a mini čivavy. Taková čivava je malá a její srst je opravdu krátká. Váží tedy do 1, 5 kg a její srst není příliš náročná na péči.
U těchto záměrně malých pejsků je potřeba apelovat na zdravý rozum budoucích majitelů. Ze zdravotního hlediska není žádný extrém vítaný a tedy i extrémně malá velikost pejska s sebou nese řadu zdravotních problémů. Rozhodně se vyplatí nekupovat psa za nízkou cenu množitelů, ale vybrat si zdravé, vitální štěně s normální hmotností od chovatele s průkazem původu a možností vidět, v čem pejsek dosud vyrůstal. Primární je přeci zdraví!
Jak název napovídá, pro tuto čivavu je typická krátká srst. Barva srsti není pevně daná, čivava může být jednobarevná, ale může se jednat i o kombinaci více barev. Přestože je srst krátká, na dotek je velmi jemná a hedvábná. Na krku a ocase může být srst o něco delší. Hlava čivavy má jablkovitý tvar se širokým čelem. Oči tohoto psa jsou velké. Uši jsou široké a na špičkách se zužují, boltce směřují nahoru. Čumák je rovný. Krk je středně dlouhý. Končetiny jsou obvykle silné a svalnaté. Ocas je středně dlouhý. Čivava se může dožívat dlouhého věku, ale v době oblíbenosti levných nákupů z množíren atd. je to s tím dožitím často přesně naopak. Její hmotnost se pohybuje mezi 1,5 – 3 kilogramy a výška v kohoutku kolem 18 – 23 cm. Díky své velikosti je vhodná do bytu. Je potřeba dát pozor při kontaktu s většími psi, kteří by ji mohli omylem vzhledem k její velikosti ublížit.
Krátkosrstá morčata zná určitě každý. Ovšem šlechtěné krátkosrsté morče má několik odlišných specifických znaků. Mezi krátkosrstá morčata patří morčata hladkosrstá – se zvláštní srstí a s takzvanou korunkou (chocholkou) na hlavě.
Péče o krátkou srst není nijak náročná a je především odrazem kvalitní stravy, ale pokud se rozhodnete zvíře vystavovat, čeká vás pracná příprava. Ta obnáší vytrhávání srsti – prsty přejíždíte po jednotlivých chomáčcích a jemným stiskem vytaháváte uvolněnou srst. Nejkritičtější oblast je na zádech a zadečku. Krátkosrstá morčata totiž línají, srst jim přerůstá a uvolňuje se. Žádoucí tedy je, aby se nikde po těle nevyskytovaly delší a uvolněné chlupy. Některá morčata to snáší dobře a nevadí jim to, některým se to ale nemusí líbit. Také prospěje občasné vykartáčování, které má většina morčat naopak velmi ráda. Koupe se jen výjimečně, když se morče zašpiní. Především u světle zbarvených morčat to určitě čas od času nebude k zahození. Pokud se ale rozhodnete morče vykoupat těsně před výstavou, určitě od toho upusťte. Srst má po vykoupání jinou strukturu, a to je na výstavě nežádoucí.
Hladké morče nemá v srsti žádné vírky. Srst je dlouhá maximálně 2,5 cm, musí být hustá, lesklá, bez holých míst a všude stejnoměrně dlouhá – nesmí přesahovat delší chlupy. Vyskytuje se ve všech barvách. Specifické kategorie pro toto plemeno jsou zaměřené na zbarvení, kdy jsou morčata dále rozdělena do několika kategorií a podle nich jsou bodována. Mezi hrubé vady patří například výrazně delší srst, rozety nebo pěšinky kdekoli na těle nebo také spadávající srst na bocích.
Jde o společenské tvory, takže by se měli chovat ve větších skupinách, ačkoli se samci někdy mohou prát. Vhodný je chov venku v ohrádce (možno i přenosné), kde mají možnost pastvy, musí mít také něco k obrusu hlodáků (dřevo, tvrdé pečivo).
Ubikace morčete by v interiéru měla být umístěna na nějakém vhodném místě. Ideální je takové, kde je světlo, není tam přetopeno a zároveň nefouká průvan, jelikož morčata jsou náchylná na nachlazení. Zvířeti nesvědčí ani příliš hlučné prostředí. Jestliže pořizujete morče dítěti, nebojte se ho dát přímo do dětského pokoje, buď na stolek, na skříň, nebo třeba i přímo na zem.
Hladkosrsté morče můžete zakoupit ve zverimexech nebo přímo u chovatelů, jeho cena se pohybuje kolem 150 korun.
Tato černá britská krátkosrstá kočka má celé tělo pokryté černou krátkou srstí bez barevných variet. Při narození koťat může být srst lehce zrzavá, to ale časem zmizí. Tato kočka by se neměla příliš slunit, pak by její srst mohla získat hnědou barvu. Postava kočky je podsaditá, britské kočky váží od 4 kg do 9 kg. Hlava je kulatá a široká. Nos je krátký a černý. Uši jsou malé a mírně zakulacené. Oči jsou velké a kulaté. Barva očí je žlutá až měděná. Povaha této kočky je velmi milá a přítulná. Černá britská krátkosrstá kočka je klasika a žádné variety se u ní nepřipouštějí.
Tento typ kočky má srst krátkou, hustou a čistě bílou bez odstínů žluté. Tělo je silné, robustní a tlapky mají růžovou barvu. Hlava je kulatá a široká. Nos je rovný a čenich má růžovou barvu. Oči jsou velké a kulaté. Obvyklá je u nich oranžová barva očí v různých odstínech. Přesto se u ní připouští varieta s modrýma očima či s nestejně zbarvenýma očima. Povaha této kočky je stejná jako u kočky černé britské krátkosrsté.
Srst této kočky je krátká, hustá a zároveň velmi jemná. Zbarvení srsti je jednobarevné a krémové. Tělo působí robustně a podsaditě. Tlapky mají růžovou barvu. Hlava je velká a kulatá s růžovým čenichem. Na svět se dívá velkýma, kulatýma očima, které mohou být oranžové až zlaté. U tohoto typu kočky se nepřipouštějí žádné variety. I tato kočka je oblíbená pro svoji povahu, protože je přítulná a přátelská.
Srst této kočky je krátká a hustá. Barva srsti je modrá v různých odstínech. Důležité je, aby odstín byl po celém těle totožný. Koťata mohou být tygrovaná, ale to obvykle brzy zmizí. Tělo je podsadité a tlapky jsou modré. Hlava je kulatá a stejně jako tlapky i čenich je modrý. Oči jsou velké a kulaté, jejich barva může být měděná nebo oranžová. Jedinou přípustnou varietou je již samostatné plemeno zvané chartreuxská kočka (podle místa vyšlechtění), která je o něco silnější a větší než britská kočka a barva srsti má šedivější nádech. Povaha kočky modré britské krátkosrsté je opět přítulná, tento typ ale bývá často rozmazlený.
Jedná se v podstatě o kombinaci dvou předcházejících typů. Srst této kočky je krátká a hustá bez tygrování. Obě barvy srsti nesmí tvořit žádné skvrny. Obvykle se jedná o světlé zbarvení. Zajímavé je, že světlejší chloupky jsou jemnější než ty modré. Tělo je podsadité, tlapky mohou být růžové i modré, případně se může jednat o směs těchto barev. Hlava je kulatá a čenich má modrou barvu. Oči jsou velké a kulaté v odstínech oranžové až zlaté. Variety se u této kočky žádné nepřipouštějí. Pro tuto kočku je typická zvědavost a čilost.
Pro srst u tohoto druhu kočky je typické mramorování. Mramorování má černou barvu. Srst je krátká a na první pohled je vidět její kresba. Na nohou srst tvoří pruhy, které působí jako náramky. Stejně jako u ostatních britských koček je tělo podsadité. Tlapky mají barvu červenou. Hlava je kulatá a široká, čumák má výraznou červenou barvu. Oči jsou velké, kulaté v odstínech mědi a zlata. U oka bývá viditelný pruh. U této kočky jsou tři přípustné variety, první má na boku kresbu ve tvaru mraků, druhý má kresbu podobnou spirálám, třetí typ je stříbřitá černě mramorovaná britská kočka. Pro tuto kočku je typická přítulnost.
I u této kočky je srst krátká a hustá. Červené, černé či krémové skvrny by měly být stejnoměrně rozmístěné po celém těle. Pokud taková kočka má navíc ještě na hlavně lysinku ve tvaru plamínku, je velmi ceněná. I tato kočka má podsadité tělo, tlapky jsou růžové, černé nebo kombinované. Hlava je kulatá a čenich má černou barvu. Oči jsou velké a kulaté v odstínech oranžové a měděné. Přípustnými varietami jsou želvovinová s bílou barvou a modřeželvovinová s bílou. Tato kočka je i svou povahou okouzlující, živá a bystrá, ráda si hraje.
Dvoubarevná britská kočka má srst krátkou a hustou, srst tvoří barevné skvrny, které mají být i po tvářích. I zde je ceněné, pokud kočka má lysinku na obličeji obvykle ve tvaru véčka. Tělo je svalnaté až podsadité. Tlapky mají růžovou barvu, nebo barvu v odstínech skvrn po těle. Hlava je kulatá a i čenich může být buď růžový, či v barvách skvrn na srsti. Oč jsou velké a kulaté v odstínech mědi a oranžové barvy. U této kočky je několik přípustných variet. Kočka může být černobílá, modrobílá, červenobílá, krémovobílá, čokoládovobílá, modrokrémovobílá, lilověkrémovobílá, lilovobílá, černěkrémovobílá, čokoládověkrémovobílá. Povaha těchto koček je velmi přítulná.
Srst u této kočky je krátká a hustá. Spodní část srsti je světlá až stříbrná, horní část je černá. Tělo je podsadité a tlapky jsou černé stejně jako čenich. Oči jsou velké a kulaté v odstínech mědi, zlata a oranžové barvy. Přípustné jsou variety v barvách černé a modré. Povaha této krásné kočky je milá a přítulná.
Srst u této kočky je krátká, hustá, převážně bílá, jen na bocích, hlavě, ocásku a uších má tmavé zabarvení. Bílá barva by měla být co nejsvětlejší bez žlutých odstínů. I tělo této kočky je svalnaté a tlapky jsou růžové. Hlava kulatá a široká a čenich je růžový. Oči jsou kulaté a velké, jejich barva je zelená černě orámovaná. U této kočky se připouští různá zbarvení špiček srsti. Povaha je velmi vyrovnaná.
První kočky se do Evropy dostaly společně s Římany a došlo u nich ke křížení s volně žijícími divokými kočkami, čímž zřejmě vznikly známé domácí krátkosrsté kočky, které byly celá staletí chovány především pro svůj užitek při lovení hlodavců. První zmínky o předchůdci dnešní evropské kočky lze vysledovat až do roku 1925.
Evropská krátkosrstá kočka se příliš neliší od běžné domácí kočky. Jediným rozdílem tak jsou pouze ustálené plemenné znaky a lepší srst.
Jedná se o střední až velkou kočku s robustním, pevným a svalnatým tělem. Ocas je středně dlouhý a rovnoměrně se zužuje k zakulacené špičce. Hlava je pak spíše zakulacená s očima dále od sebe. Uši jsou středně velké se zakulacenými špičkami. Srst evropské kočky je krátká, pružná a lesklá. Vyskytuje se v neskutečně velkém množství barevných variant, z nichž je uznáno hned několik desítek provedení. Váha evropské kočky se pohybuje v rozmezí 3,5 až 7 kg a kočky se obvykle dožívají 10 až 12 let, nebývá to však pravidlem a někteří jedinci se dožijí mnohem vyššího věku.
Jsou střední až větší tělesné stavby, srst mají krátkou, hustou a přilehlou. Uznávají se v široké škále barev – jednobarevné bílé, černé, modré, červené a krémové. Dále známe kočky želvovinové a kouřové a atraktivní s kresbou – tygrované, tečkované a mramorované – vše možné i v kombinaci se stříbřitostí a ve všech uznaných základních barvách. Pak jsou tu oblíbené kočky dvojbarevné a tříbarevné, tedy želvovinové s bílou. Nejsou povolené kombinace s čokoládovou a lilovou a kočky s odznaky. Uznávají se zkrátka jen původní přírodní barvy s výjimkou kombinace kresby s bílou. Tato snad nejrozšířenější barva domácích koček není u evropanek povolena.
Každá evropská kočka je zcela individuální osobnost a je tak poněkud obtížné popsat obecnou povahu tohoto plemene. Ta se většinou vyznačuje samostatností, bystrostí, inteligencí, zvědavostí a přítulností. Je-li zvyklá od malička, přítomnost ostatních koček jiných plemen ji taktéž nečiní problémy a na lidskou společnost si také velmi dobře zvykne a je tak velmi milým společníkem. K cizím lidem však může být obezřetná či nedůvěřivá.
Evropská krátkosrstá kočka nevyžaduje žádnou zvláštní péči. Pro svoji podobnost a příbuznost s britskými a americkými krátkosrstými kočkami není toto plemeno mezi chovateli příliš rozšířeno a mimo Evropu není moc uznáváno. Přesto jsou chovány v čistokrevné linii a jejich zkřížení s příbuznými plemeny je zakázáno. Česání se doporučuje jen v době línání, aby po bytě nebylo tolik vypadané srsti. Občas pak vyčistit uši, a to je vše.
První krátkosrsté kočky se do Ameriky dostaly s evropskými kolonisty koncem 15. století. Lidé byli zvyklí brát si s sebou kočky na cesty, neboť chránily lodě před hlodavci. A tak následně byly kočky všude tam, kde se usídlovali kolonisté. Postupem času a s velkou mírou trpělivosti při křížení se došlo až k dnešnímu známému plemeni americké krátkosrsté kočky. Její tělo je středně velké a poměrně mohutně stavěné. Dobře vyvinutá ramena lemují širokou a prostornou hruď. Stejně jako je osvalené tělo, jsou osvalené i středně dlouhé nohy s poměrně těžkými kostmi. Tlapky kulatého tvaru jsou silné. Středně dlouhý ocas je na základně široký a sbíhá se do zakulacené špičky. Hlava je o něco delší než širší. Má kulatý tvar a poměrně mohutně působící tváře. Nos je mírně prohnutý a pomalu přechází ve čtvercovou tlamu končící mohutnou bradou. Středně velké uši jsou široce posazené od sebe a sbíhají se do kulaté špičky. Oči mají kulatý tvar se stále ostražitým výrazem a rovněž jsou posazeny daleko od sebe.
Tvrdost srsti se může měnit podle druhu ročního období. Krátká srst je poměrně hebká a hustá a na pohled velmi lesklá. V zimě srst získává větší objem než v létě. Americká krátkosrstá kočka se chová pouze v přírodních barvách. Za přírodní barvy jsou považovány barva červená a černá, modrá, želvovinová a krémová, ale i čistě bílá. Mezi těmito zbarveními můžeme najít kombinaci se stříbrnou či s bílými skvrnami.
Barva očí je převážně závislá na barvě srsti, ale nejčastěji můžeme mezi těmito plemeny narazit na zbarvení měděné nebo zelené. Bílým kočkám jsou uznávány oči modré.
Hmotnost kocoura se pohybuje od 3,5 do 4,5 kg a kočky od 3 do 4,5 kg. Délka života je 3–7 let, ale mohou se dožít i více let.
Charakterem se americká krátkosrstá kočka podobá evropské krátkosrsté kočce, ale i přesto se mezi nimi najdou rozdíly. Toto plemeno je velmi hravé, a to od útlého věku až po dospělost, a proto bude kočka nesmírně šťastná, pokud jí dopřejete dostatek místa a prostředků na hraní. Vděčná vám bude, pokud ji vezmete na procházku na kšírkách a dovolíte jí, aby si mohla vylézt na strom. Díky své chytrosti vycházejí dobře s ostatními kočkami, a dokonce i se psy.
Srst tohoto plemene je možno udržovat poměrně dobře. Postačí, když ji jednou týdně vykartáčujete kartáčem z prasečích štětin a poté ji přetřete semišovým hadříkem, abyste zdůraznili lesk srsti. Pokud je kočka v období línání, je dobré použít masážní rukavici nebo gumový hřeben k vyčesávání mrtvých chlupů, ale pozor, abyste na gumový hřeben či rukavici moc netlačili, mohli byste poškodit srst a možná i kůži kočky.
Čivavy se dožívají až dvaceti let (obecně platí: čím menší pes, tím delší život). Dospělý pes by měl vážit mezi 1,5-2,5 kilogramy.
Psí unikát: Čivavy se rodí s neúplně vyvinutou lebkou - tento jev se nazývá fontanela a můžeme ho spatřit pouze u tohoto plemene.
Srst: Jsou dlouhosrsté a krátkosrsté varianty. Barva srsti může být libovolná.
Ochránce zemřelých indiánů: Podle archeologických nálezů bylo toto plemeno chováno indiánskými kmeny Aztéků, Mayů a Toltéků k náboženským účelům. Psi byli po smrti náčelníka kmene rituálně zabiti a pohřbeni spolu s ním, aby ho chránili na cestě do světa duchů.
Čivavy u nás: První čivavu do tehdejšího Československa dovezla v roce 1971 od chovatelky z USA Jitka Pacltová. Byla to krátkosrstá fenka, čokoládově hnědá s pálením. První dlouhosrstou čivavu pak dovezli z Německa manželé Serbusovi roce 1976.
Tipy: Čivava je pes jako každý jiný, jen malý. Když mají krmení stále, tak se nepřejídají. Nyní určitě výcvikářům vstávají vlasy na hlavě, ti cvičí na základě jídla, a když bude pes bohatě nažraný, tak se špatně motivuje.
Každá čivava miluje teplíčko. Krátkosrstá je pochopitelně choulostivější na teplo než dlouhosrstá, ale to se zase dá nahradit kabátkem, slušivou bundičkou či svetříkem.
Každá čivava je schopná výcviku, ostatně jako každý pes. Jen jí nesmí cvičení nudit. Není to německý ovčák, který může cvik opakovat několikrát. S čivavou se dá tančit i cvičit agility. Je to prostě všestranný pes. Není to však chrt, který bude blahem bez sebe, že může běžet u kola. Na kolo patří do košíčku, kde může dělat páníčkovi "navigátora". Čivava se vyběhá na zahradě i v bytě - proběhne bleskem několikrát pokoje a je spokojená.
Čivavy jsou ideální pro mladého, středně starého i staršího majitele, který má rád zvířata, jen ne k malým dětem, které by je láskou umučily. Samozřejmě že záleží na výchově rodičů.
Koupání: Dlouhosrstá čivava déle schne a musí být déle v teple.
Povaha: Povaha je různá, stejně jako u lidí. Čivavy jsou temperamentní, ale o něco méně než jorkšír, záleží však skutečně kus od kusu. Některá čivava nezaštěká a nezaštěká, a jiná zase tu tlamičku nezavře. To je genetika, ale i výchova.
Pravidlo pro všechny nové a nezkušené majitele malých pejsků: Než štěně odroste a pobere zkušenosti, šoupejte nohama, tak ho nezašlápnete. Pozor také na přibouchnutí dveří, mohlo by tam být štěně. Jakmile čivava dosáhne dospělosti a rozumu, hravě noze uhne, protáhne se kolem dveří a žádná újma nehrozí.
Predisponovaná jsou dlouhosrstá plemena s bohatým a hustým osrstěním – svatobernardský pes, novofundlandský pes, německý ovčák, čau-čau, bernský salašnický pes, zlatý retrívr, ale i některá krátkosrstá (rotvajler).
Když se začne pes drbat nebo kousat, dobře ho prohlédněte. V případě, že naleznete ranku, místo vydezinfikujte (Betadine, Alfadin), a pokud se pes stále poranění věnuje, nasaďte do druhého dne límec. Jestliže neztratí o postižené místo zájem ani do druhého dne, vyhledejte odbornou pomoc.
Mokvavou skvrnu, která se nesmírně rychle šíří, co nejdříve veterinář ostříhá, pokud možno ještě kousek do zdravé kůže. Důležité je, aby se k ní dostal vzduch, neboť se musí dále sušit. Jestliže nestihnete skvrnu objevit brzy, může se u psa objevit i horečka, malátnost, nežravost.
Zapařeniny se dají léčit použitím přípravku Tea Tree Oil od Dr. Müllera. Zapařeninu je třeba několikrát denně pokapat. Hlavní výhodou je, že se kůže čištěním nenamočí, nevýhodou pak, že přípravek pálí.
Po zjištění místa spotu je dobré houbičkou, vlažnou vodou a salicylovým mýdlem očistit spot a jeho okolí. Poté důkladně vymýt čistou vodou a vysušit nejlépe kuchyňskými papírovými ubrousky. Po vysušení nanést mast, která se jmenuje Cicaderma. Tato mast během okamžiku zklidní místo spotu a pes se přestane vylizovat a drbat. Mast necháme vstřebat a pak na postižené místo naneseme 100% rakytníkový olej. Při včasném podchycení spotu není potřeba srst vystříhávat. Olejem potírejte velmi často, mast používejte vždy po umytí (je-li potřeba) anebo po vysušení ubrouskem, a to asi 2–3x denně. Ve většině případů nedojde k vypadání srsti a za pár dní není nic poznat. Pokud tato léčba nezabere, je třeba vyhledat veterinárního lékaře.
Při zjištění většího ložiska je potřeba místo vystříhat, vysušit pomocí Betadinu, natřít zelenou vodičkou Novikov. Takto postupovat stále dokola, dokud se skvrna nezahojí. Pokud už na ní nejsou strupy, promazávat mastí Framykoin.
V případě, že si na výše uvedené postupy sami netroufáte, obraťte se na veterinárního lékaře, který vám jistě rád pomůže a postižení vyléčí.
Demodikóza je kožní onemocnění způsobené přemnožením parazita, konkrétně trudníka. Trudník psí je roztoč žijící v chlupových váčcích a mazových žlázách. Při onemocnění způsobuje zánět chlupových váčků, jehož důsledkem je vypadávání chlupů a tvorba zarudlých míst až puchýřků. V malém množství žije v kůži většiny savců a teprve při oslabení imunity dochází k jeho množení, a tedy i k typickým projevům demodikózy.
Trudníci mají doutníkovitý tvar těla velikosti 0,3–0,5 mm. K jejich přenosu z matky na štěně dochází v prvních dnech života štěněte, zejména při sání mléka. Demodex není jiným způsobem přenosný na zvíře ani člověka. Není tedy možné chytit jej při venčení v parku s ostatními psy a podobně.
Nejvíce postiženou skupinou psů jsou krátkosrstá plemena.
Demodikóza se projevuje již výše zmíněným vypadáváním srsti. Jedná se o okrouhlá ložiska s prořídlou srstí a šedou barvou kůže. Uhynulí a oslabení trudníci jsou zanášeni krví do míšních uzlin, které pak bývají zvětšené. Mohou se také objevovat drobné puchýřky. Je důležité dát pozor na to, aby si pes puchýřky neškrábal a nezanesl tak do nich infekci. Při infekci přichází na řadu antibiotika, která oslabují imunitu, a tím pádem posilují výskyt demodexe. Dostáváme se tak do začarovaného kruhu. Podle rozšíření a věku psa rozlišujeme několik forem demodikózy.
Formy demodikózy
Lokální – objevuje se jen na několika místech jako okrouhlá ložiska. Nejčastěji bývá na hlavě, okolo očí a na čumáku.
Generalizovaná – jde o větší výskyt ložisek. Objevuje se i na bocích psa, lopatkách a nohách. Nedoléčená generalizovaná forma často přechází v pododemodikózu.
Pododemodikóza – vyskytuje se v meziprstí. Tato forma je bolestivá a psa může výrazně omezit v pohybu. Jedná se o nejhorší formu.
Juvenilní – touto formou trpí nejčastěji štěňata ve věku od 3. do 10. měsíců, může se však vyskytnout až do 2 let věku. Velmi často se vyléčí sama a není potřeba žádného zásahu. Převážně se jedná o lokalizovanou formu, kdy jen malé procento přechází ve formu generalizovanou.
Adultní – u dospělých psů. Může být jak lokální, tak generalizovaná.
Oslabení imunity může být dáno geneticky, v důsledku závažného onemocnění nebo po dlouhodobém podávání imunosupresivních látek (například kortikosteroidů, protinádorové terapie). U štěňat nastává imunitní problém často po očkování. Před zahájením léčby (zejména u generalizované formy) je vhodné nejprve vyloučit zdravotní problém, popřípadě ho začít léčit. Po celou dobu léčby se doporučuje podávat látky na posílení imunity, například betaglukan, pupalkový olej, sirup s echinaceou, ostropestřec a jiné byliny. Současně s léčbou někteří majitelé nemocných psů přistupují k injekcím na posílení imunity. Toto řešení je velmi individuální.
Trudník psí napadá především mladé psy zhruba do jednoho roku a štěňata. Vždy dochází k přenosu pouze při styku zdravého psa s napadeným, například z matky na krmené štěně. Demodikózou ovšem mohou onemocnět i starší psi, a to zejména psi oslabení, nemocní, napadení střevními parazity. Má se za to, že trudník psí napadá více krátkosrstá plemena psů.
Průběh napadení trudníkem může být různý, od šupinaté formy, kdy je léčba při včasném zjištění jednodušší, až po rozsáhlejší formu, kdy se vytvářejí na těle psa strupy, které obsahují mimo jiné velké množství parazitů, a kdy je léčba již obtížnější.
Trudníci mohou pronikat i do místních uzlin a vnitřních orgánů psa, v tomto případě po zaléčení nemoc většinou propuká znovu. Trudník psí přežívá i několik dnů mimo hostitele, je tedy nutné asanovat i prostředí, ve kterém pes žije.
O původu tohoto plemene není mnoho zmínek, ale je jisté, že již před rokem 1700 byly známy kočky, které se podobaly barmským kočkám. Plemeno bylo nazváno supalak a s největší pravděpodobností jde o předchůdce dnešní barmské kočky. V 50. a 60. letech byly barmské kočky dovezeny z USA do Velké Británie, odkud se plemeno velmi rychle rozšířilo do celého světa. I když byly barmské kočky úplně z prvopočátku hnědé, postupným vykřížením se došlo k barvám, jako je čokoládová, dokonce i modrá.
Barmská kočka je středně velká krátkosrstá kočka. Neměla by být podobná siamským nebo britským kočkám. Na svůj vzrůst je překvapivě těžká (má okolo 7 kg). Výrazným znakem je její hedvábná srst a zlatě nebo jantarově zářící oči. Srst na břiše je o něco světlejší než na hřbetě. Ocas má tmavší barvu než zbytek těla. Vždy vypadá elegantně. Kočky se obvykle dožívají 10 až 12 let a někteří jedinci se dožijí mnohem vyššího věku.
Nápadné na této kočce je, že spodní strana těla je vždy světlejší než záda a nohy, avšak přechod mezi barvami probíhá plynule. Maska a uši obyčejně barevně kontrastují, ale pokud se objeví kresba nebo bílé chlupy, na výstavách neuspějete. Koťata mají po narození obyčejně velmi světlou barvu, ale čím jsou starší, tím je jejich srst tmavší. Někdy může vývoj barvy srsti trvat až dva roky. U barmských koček lze zaregistrovat několik druhů barvy srsti: hnědou, želvovinovou, modrou, čokoládovou, lilovou, krémovou, červenou, a snad nejkrásnější skořicovou. Někdy se může objevit i stříbrný faktor. I když by vaše kočka měla sebelepší barvu, na výstavách bude vždy dáván přednost kočkám, které mají oči s nádechem zlaté barvy.
Toto plemeno je nesmírně mírumilovné a přítulné. Nade vše miluje společnost a opravdu trpí, pokud ji necháváte pravidelně delší dobu doma samotnou. Je velmi zvědavá, a proto se vám jen těžko podaří před nimi něco utajit. Tomuto plemenu dělá velmi dobře, bude-li neustále středem pozornosti. Barmská kočka bude velmi ráda, pokud vám bude moci co nejvíce času prosedět na klíně. Její chování může být až vtíravé. Pokud si pořídíte více koček tohoto plemene, nemusíte se prakticky vůbec bát, že se mezi sebou poperou. Konflikty se u těchto plemen vyskytují jen málokdy. Pro svoji klidnou a velmi vyrovnanou povahu jsou velmi dobrými společníky pro malé děti a výborně se snesou i se psy. Barmské kočky svůj jemný, někdy až uklidňující hlas nenechávají téměř nikdy slyšet. Zvláštností u této kočky je, že je velmi hravá. Co vám na tomto plemenu bude možná vadit, je jeho tvrdohlavost.
Péče o srst této kočky není nijak náročná díky tomu, že má jen minimální podsadu anebo nemá vůbec žádnou. Postačí, když srst vykartáčujete jednou za týden kartáčem, a pokud je to třeba, přetřete ji semišovým hadříkem. Drápky stříhejte a ouška čistěte, jen pokud je to vysloveně nutné, a používejte k tomu jen určené přípravky.
Roztoč trudník psí (Demodex canis) způsobuje zánět chlupových folikulů a mazových žláz. K přenosu dochází kontaktem mláďat s matkou při sání mléka. Tento parazit vyvolává onemocnění zvané demodikóza nebo také červená prašivina. Postižená ložiska jsou bez chlupů, zarudlá, se zvýšenou tvorbou šupin.
Trudníci jsou dlouzí okolo 0,2 až 0,3 mm. Mají doutníkovitý tvar a čtyři páry končetin. Trudník proniká podél chlupu do mazových váčků, tam se množí a způsobuje jejich roztažení, čímž se chlup uvolňuje a vypadává. Obsah mazového váčku se druhotně infikuje mikroby a hnisá. Na postižených místech se objevují nejprve malé skvrny s řidší srstí, které se později rozšiřují, splývají a vznikají tak velké plochy bez srsti. Tyto plochy mají šedomodrou až načervenalou barvu a z jejich povrchu se odlupují vrstvičky pokožky. První příznaky onemocnění se projevují na hlavě kolem očí, na nose, na pyscích a na hrudních končetinách. Postižená místa nesvědí. Trudníci se však mohou mízní cestou dostat až do vnitřních orgánů, kde potom cizopasí, demodikózu tedy nelze považovat pouze za kožní onemocnění, ale je třeba na ni nahlížet jako na onemocnění celkové. V pokročilém stadiu nemoci pes typicky páchne a trudníci jsou snadno rozpoznatelní při mikroskopickém vyšetření kožního seškrabu. Jejich výskyt způsobuje primárně vypadávání srsti a vznikají různé infekce. Postižená místa hnisají a vznikají záněty.
Trudník psí je viditelný mikroskopem a v malém počtu je přítomen ve vlasových váčcích většiny psů, pokud přirozená obranyschopnost psa nedovolí přemnožení tohoto kožního parazitického roztoče, nedochází ani k projevům kožního onemocnění. Nejčastěji bývají demodikózou napadena štěňata a mladí psi ve věku 3–18 měsíců. Napadeni mohou být také podvyživení a oslabení psi, psi starší nebo v celkově špatné fyzické kondici, a nejčastěji jsou to krátkosrstá zvířata.
Onemocnění zpravidla probíhá ve formě šupinaté nebo pupenečkovité. Při šupinaté formě jsou charakteristickým příznakem drobné, různě velké okrsky s prořídlou srstí na kůži hlavy (okolí očí, na čele, na pyscích, na nose), případně i dalších místech těla. Řídnutí srsti se může stupňovat, až se vytvoří lysá místa s šedavě zbarvenou až zarudlou kůží. V případě pupenečkovité formy je možné v místě vylysání pozorovat dobře hmatné uzlíky, které mnohdy hnisají, zduří a praskají. Pak lze nalézt na postižených místech strupy zaschlé krve a hnisu. Lokalizovaná forma se vyskytuje hlavně u štěňat na hřbetě nosu, na čele a kolem očí. Postižená ložiska jsou holá, zarudlá a vyskytuje se zde zvýšená tvorba šupin. Generalizovaná (celková) forma onemocnění se může vyskytovat v jakémkoli věku a kdekoliv na těle. Nedoléčená generalizovaná demodikóza často přechází v úporný zánět meziprstí.
Léčba je zdlouhavá a složitá, neboť jde o velmi úpornou chorobu. Zvlášť nepříjemné je, když je napadena kůže v meziprstí. Léčbu je nutné svěřit do rukou veterinárního lékaře. Na ochranu psů proti vnějším parazitům se používají antiparazitární přípravky, které jsou ve formě spreje, obojku, šamponu nebo jako spot-on. Záleží vždy na majiteli, jaký preparát pro své zvíře zvolí.
Toto plemeno vzniklo celkem nedávno – v 60. letech 20. století v Americe. Chovatelé zkřížili americké krátkosrsté a perské kočky, čímž chtěli dosáhnout lepší srsti u perských koček. Ve skutečnosti ale vyšlechtili nový druh krátkosrsté perské kočky, jak ji původně nazývali, s plochým čenichem. Exotická kočka byla uznána FIFe v roce 1984 a CFA v roce 1967. Do Evropy se první exotické kočky dostaly asi v roce 1982, a to do Skandinávie, Německa a Švýcarska.
Exotická kočka patří k mírným a vyrovnaným plemenům. Jistě si brzy ve vaší domácnosti najde teplé a měkké místo, kde bude moct nerušeně odpočívat. Odměnou za pohodlí vám bude její spokojené předení. Má ráda lidskou společnost a ke své rodině se chová velmi mile a přátelsky. Zároveň je zvědavá a chytrá. Je vhodná do kteréhokoliv prostředí. Díky své klidné povaze může žít v bytě, dobře se snáší s dětmi a nemá žádný problém s tím, když musí zůstat doma sama. Je spíše tichá a její občasné mňoukání jen doplňuje harmonickou povahu těchto koček.
Exotická kočka svým vzhledem a strukturou srsti připomíná plyšového medvídka. Na rozdíl od ostatních koček má zaoblené a baculaté tvary. Srst svojí měkkostí a načechraností připomíná plyš. U exotické kočky se nejčastěji vyskytuje tygrovaná (kolmé pruhy přes tělo) nebo tečkovaná kresba. Exotická kočka zdědila po svých perských předcích některé vady, jako jsou výrazné slzné kanálky, zúžené nozdry a krátký čenich (britský standard diktuje, že okraj nosního zrcátka nesmí přesahovat spojnici mezi očima), což jim způsobuje dýchací problémy. Také mívají problémy se zuby.
Exotická kočka má robustní stavbu těla. Ramena a hrudník jsou široké a stejně jako zbytek těla svalnaté. Bohatě osrstěný ocas i nohy jsou krátké a silné. Ocas se ke konci zužuje. Tlapky by měly být velké, pevné a kulaté. Hlava musí být masivní a mít tvar koule. Lícní kosti mají být dobře vyvinuté a brada a čelisti silné. Velké kulaté oči mohou mít buď modrou, oranžovou nebo zelenou barvu. Vyskytují se však i jiné barvy očí. Budí dojem, že jsou doširoka otevřené. Uši jsou drobné a postavené daleko od sebe. Srst je hustá s podsadou. Stejně jako perská kočka se může vyskytovat v jakékoliv barevné variaci. Kvůli její krátké srsti se musí více než u perských koček dbát na to, jak k sobě ladí jednotlivé části těla.
Hmotnost exotické krátkosrsté kočky se pohybuje v rozmezí 3 až 6,5 kg. Kočky žijící doma se dožívají okolo 10 let.
I když má exotická kočka kratší srst než perská kočka, musí se kvůli dvojité, husté srsti pročesávat minimálně dvakrát týdně. V době línání je nutné ji kartáčovat ještě častěji, aby se předešlo zacuchání jemné podsady. Pokud se exotické kočce neošetřují oči, mohou jí kvůli nadměrnému slzení působit potíže. Proto je dobré oči denně vytírat navlhčeným vatovým tamponkem. Začíná se u kořene nosu a pokračuje dolů přes oko. Exotické kočky není za normálních podmínek nutné koupat. Jen pokud jsou více zašpiněné nebo upravovány před výstavou.
Hot spot neboli pyotraumatická dermatitida (acute moist dermatitis) je rychle se vyvíjející kožní zánět, se kterým se setkáváme velmi často v létě a na podzim. Vzniká jako komplikace například po koupání psa, po kousnutí hmyzem nebo klíštětem, pokousání jiným psem nebo při zánětech zvukovodu.
V teplém a vlhkém počasí jsou ideální podmínky pro rychlé rozmnožení bakterií a kvasinek. Během velmi krátké doby začne poraněné místo hnisat, mokvat a svědit. Pes si nenechá na zanícenou kůži sáhnout a ošetření je pro něj velmi bolestivé. Majitel může před návštěvou veterináře dané místo ostříhat, ošetřit dezinfekcí (Betadine) a popřípadě aplikovat antibiotickou mast (Betadine).
Je vhodné zabránit psovi v dalším lízání či škrábání. Při léčbě používáme antiseptické a antibakteriální šampony, masti s obsahem antibiotik a kortikoidů.
V důsledku až maniakální traumatizace postiženého místa dochází během několika minut až hodin k tvorbě zarudlého, mokvavého ložiska bez srsti, které je silně svědivé. Takové „horké místo“ se nachází zpravidla v blízkosti prvotního problému. Predisponovaná jsou dlouhosrstá plemena s bohatým a hustým osrstěním, jako například svatobernardský pes, leonberger, novofundlanský pes, německý ovčák, čau-čau, bernský salašnický pes, zlatý retrívr, ale i některá krátkosrstá (rotvajler).
Komplikujícím faktorem je špatně udržovaná zplstnatělá srst. Pokud není léčba rychle zahájena, proces se rychle šíří a onemocnění se může šířit i do chlupových folikulů, případně ještě hlouběji. Rychle se rozvíjející změny mají většinou kruhový tvar o průměru několika centimetrů. Jsou silně červeně zabarvené, tvoří se mokvavé eroze a dochází k lokální ztrátě srsti. Postižené místo na sebe upozorní přítomností chlupů, které jsou slepené raným sekretem a nutkavou snahou zvířete o další traumatizaci léze. Nacházíme zpravidla pouze jedno pyotraumatické ložisko s dominantní lokalizací v bederní a křížové krajině, na bocích stehen, v okolí ocasu, na krku a poblíž uší.
Pokud nebyl pes ošetřen antiparazitárním přípravkem, je nutné mu preventivně aplikovat přípravky proti blechám a klíšťatům. Postižené místo okamžitě po zjištění ostříháme. Je důležité ostříhat je nejen na mokvavém místě, ale v daleko větším rozsahu, protože se zánět velmi rychle rozšiřuje. Je nezbytné, aby se k postiženému místu a jeho okolí dostal vzduch. Dále je potřeba zamezit pejskovi v poraňování a infikování rány škrábáním nebo lízáním. Není v našich silách psa uhlídat, proto je nejvhodnější nasadit mu ochranný límec. Ránu je nutné pravidelně kontrolovat. Způsob léčby je závislý na závažnosti postižení. Okolí mokvavého procesu odmastíme a lézi vyčistíme jemným dezinfekčním roztokem (Betadine).
Pokud se zápar podchytí v úplném začátku, lze jej zkusit léčit vymýváním. Ránu je třeba pravidelně kontrolovat a třikrát až čtyřikrát denně vymývat například řepíkovým nebo heřmánkovým odvarem. Lze také použít ředěný dezinfekční roztok betainu (alfadin, hypermangan) nebo šampony s obsahem chlorhexidinu. Z postiženého místa je nutné odstranit hnisavá ložiska a strupy, jelikož se pod nimi množí bakterie a kvasinky, které jsou běžně přítomné na kůži a brzdí hojení. Pokud se rána začíná dobře hojit, může se čistění omezit na jednou až dvakrát denně. Postižené místo je vhodné po vymytí vyfénovat vlažným vzduchem do sucha.
Jedná se o parazita způsobujícího u psů kožní onemocnění zvané červená prašivina neboli demodikóza. Trudníci jsou dlouzí okolo 0,2 až 0,3 mm. Mají doutníkovitý tvar a čtyři páry končetin. Usídlují se v mazových váčcích chlupů, kde se poměrně rychle množí, takže jich v jednom váčku mohou být během chvíle desítky. Jejich výskyt způsobuje primárně vypadávání srsti a dále se objevují různé infekce. Postižená místa hnisají a vznikají záněty.
Demodex cannis (trudník psí) napadá především mladé psy zhruba do jednoho roku a štěňata. Vždy dochází k přenosu pouze při styku zdravého psa s napadeným, například z matky na krmené štěně. Demodikózou ovšem mohou onemocnět i starší psi, a to zejména psi oslabení, nemocní, napadení střevními parazity. Má se za to, že trudník psí napadá častěji krátkosrstá plemena psů.
Průběh napadení trudníkem může být různý, od šupinaté formy, kdy je léčba při včasném zjištění jednodušší, až po rozsáhlejší formu, kdy se vytvářejí na těle psa strupy, které obsahují mimo jiné velké množství parazitů, a kdy je léčba již obtížnější. Demodikóza se projevuje vypadáváním srsti. Jedná se o okrouhlá ložiska s prořídlou srstí a šedou barvou kůže. Uhynulí a oslabení trudníci jsou zanášeni krví do mízních uzlin, které pak bývají zvětšené. Mohou se také objevovat drobné puchýřky. Je důležité dbát na to, aby si pes puchýřky neškrábal a nezanesl tak do nich infekci. Při infekci přichází na řadu antibiotika, která oslabují imunitu, a tím pádem posilují výskyt demodexe. Dostáváme se tak do začarovaného kruhu.
Trudníci mohou pronikat i do vnitřních orgánů psa a v tomto případě po zaléčení nemoc většinou propuká znovu. Trudník psí přežívá i několik dnů mimo hostitele, je tedy nutné asanovat i prostředí, ve kterém pes žije.
Názory na léčbu demodikózy se různí. Je však nutné vyvarovat se léčení steroidy, které snižují obranyschopnost postiženého jedince. Mezi nejšetrnější způsoby léčby patří například obojky a pipety obsahující amitraz (Preventix, Pro Meris Duo, Advocate – tento jediný amitraz neobsahuje). Nejedná se o žádnou razantní léčbu a psa tím nijak nevystavujeme stresu. Účinnost těchto přípravků bývá však podstatně nižší než u razantnějších léčebných postupů. Dalším velmi rozšířeným způsobem léčby jsou koupele (Ectodex, Tactic). Koupele jsou velmi nepříjemnou procedurou jak pro psa, tak chovatele, kvůli jejich charakteristickému zápachu a četnosti použití. Je nutné je provádět v otevřené, větratelné místnosti. Pro psa i majitele jsou mnohdy stresující a bohužel dlouhodobou záležitostí.
Trudník je přenosný i na člověka. Byly identifikovány dva druhy vyskytující se u člověka, a to Demodex folliculorum (trudník tukový) a Demodex brevis (trudník mazový). Tito roztoči se u člověka vyskytují ve vlasových nebo mazových folikulech, hlavně v oblasti brady, nosu, čela a zad, často je nalézáme i v oblasti řas, někdy jsou také nazývány jako demodikoza u člověka. Velmi nízký stupeň patogenity trudníků způsobuje, že převážná většina případů výskytu u lidí probíhá bez klinického projevu. Demodex u lidí se stanovuje na základě mikroskopického vyšetření vzorku postižených tkání, kdy nejpřesvědčivějším důkazem je nález živých trudníků a nejlépe i jejich různých vývojových stadií. Při léčbě demodikózy se doporučuje aplikovat lokálně různé olejové přípravky (například tea tree oil) a v těžších případech i lokální insekticidy, antibiotika nebo antiparazitika. Zásadní je pravidelná pečlivá hygiena obličeje, včetně řas.
