Na trhu je k dostání i kniha o aljašském malamutovi, představující toto jedinečné a působivé severní plemeno, které pochází z největšího amerického státu. Čtenář ocení kapitoly o historii malamuta, jeho vlastnostech a péči o něj a dozví se, jaké jsou jeho životní nároky. Původně toto plemeno tahalo saně zledovatělou tundrou. Dnes však je mohutný aljašský pes obdivuhodným společníkem a hlídačem, pokud se dostane do rukou správnému chovateli, který je schopen se o něj dobře starat a vycvičit ho. Kniha je opatřena mnoha fotografiemi. Cena knihy se pohybuje kolem 100 korun.
Ohaři jsou pravděpodobně vývojovým pokračováním vysokonohých honičů. Někteří, a to se soudí právě o výmarském ohaři, jsou dokonce výsledkem záměrného křížení některých z nich, konkrétně svatohubertského psa, francouzských honičů, menších, červeně zbarvených barvářů z německého území, předchůdců hanoverského a bavorského barváře, za přispění krve pointra. Jedním z honičů velmi blízkých svatohubertskému psu byli „šedí psi sv. Ludvíka“, kteří později splynuli s ostatními honiči. Šedě zbarvené psy velmi podobné výmarskému ohaři lze nalézt i na obraze vlámského malíře van Dycka z roku 1631. Karel August cestoval roku 1792 společně se S. Goethem do Francie, kde se obeznámil s francouzskými metodami lovu. Prý po svém návratu dovezl do Výmaru šedé francouzské psy – „šedé psy sv. Ludvíka“, kteří se pak stali známými pod názvem „psi Karla Augusta“. Příbuzenskou plemenitbou a řízenou selekcí pak byl upevněn typ těchto psů v ustálené plemeno držící si tuto jedinečnou barvu.
První výmarští ohaři se na výstavách objevili okolo roku 1880. V Berlíně jich bylo v roce 1880 vystaveno 14. Právě tehdy mohly být rozlišeny tři různé kmeny: 1. sanderlebenští ohaři z chovu úředního rady Pitschkeho ze Sanderelebenu; 2. weisenfelští ohaři z chovu O. Bacha; 3. durynští ohaři z výmarské oblasti. Weisenfelští psi byli o něco jemnější a elegantnější než starý typ, který byl prezentován durynskými psy. Sanderlebenští psi stáli mezi starým a moderním typem. Roku 1894 volal Hegewald po založení speciálního spolku, nejprve však neměl žádný úspěch. Teprve v roce 1879, kdy stanovila delegovaná komise znaky pro některá plemena německých psů, platil výmarský ohař ještě za modrou varietu německého krátkosrstého ohaře a byl také jako takový zanesen do chovné knihy. Dne 20. 6. 1897 se dospělo k tomu, že v Erfurtu byl v závěru jedné výstavy založen Spolek pro chov výmarského ohaře. Zároveň však byly založeny i konkurenční spolky a vedly se prudké spory o jediné správné barvě výmarského ohaře. Po první světové válce shromáždil major Herber ještě zbytky plemene a začal s budováním nového chovu.
Vedle krátkosrstých ohařů existovali snad vždy také dlouhosrstí šedí ohaři. Dlouhosrstá štěňata se opět objevovala ve verzích krátkosrstých rodičů. Protože se krátkosrstí ohaři chovali vůči dlouhosrstým vždy dominantně, mohl být dlouhosrstý faktor předáván po generace krátkosrstými psy dále, a když to pak náhoda chtěla, u dvou psů, kteří měli dlouhosrstý faktor ve svém dědičném znaku a byli spolu spářeni, se pak mohla objevit dlouhosrstá štěňata. Zpočátku neplatili tito dlouhosrstí psi za čistokrevné a spolek je odmítal zapsat do chovné knihy. Proto chovatelé zpravidla utráceli všechna dlouhosrstá štěňata. Teprve Rakušan Ludwig von Kapos Mére dopomohl dlouhosrstému výmarskému ohaři k průlomu. Na jedné výstavě ve Vídni v roce 1934 viděl dlouhosrstého výmarského ohaře, který na něho udělal velký dojem. Druhým průkopníkem, který se zasloužil o zájem o dlouhosrsté ohaře, byl myslivecký rada O. Stockmeyer, který choval výmarského ohaře již od roku 1913. Jeho služebním pánem byl princ Hans von Ratibor-Hohenlohe. Stockmeyer ho o kvalitách výmarského ohaře natolik přesvědčil, že každý zaměstnanec v lesním úřadě Grafenegg musel vlastnit výmarského ohaře. Hegendorfovi a Stockmeyerovi se podařilo přesvědčit předsedu „Stammvereins für Weimaraner“ o kvalitě dlouhosrstých výmarských ohařů, takže roku 1935 byla tato varieta srsti mezinárodně uznána FCI.
Anglický název tohoto psa je Waimaraner a německý Weimaraner Vorsterhund.
Plemeno duroc vzniklo v USA. Vyšlechtěno bylo z původních červených prasat křížením s červenými guinejskými, španělskými a portugalskými prasaty. Poprvé se narodilo v roce 1860, a to v New Yorku. V roce 1882 byl tento druh zapsán do plemenné knihy.
Prase duroc má lepší parametry v reprodukci než ostatní otcovská plemena prasat. Vyznačuje se dobrou růstovou schopností a tvorbou svaloviny. U tohoto plemene je možno vykrmovat zvířata do vyšších porážkových hmotností, aniž by došlo k výraznějšímu zhoršení kvality masa (zejména protučnění). Plemeno je velkého tělesného rámce, klidného temperamentu, červenorezavého zbarvení. Výška v kohoutku je kolem osmdesáti pěti centimetrů a hmotnost okolo tři sta padesáti kilogramů.
Duroc je plemeno charakteristické svou odolností vůči stresu a infekcím. Uši jsou poloklopené, kýta a plec jsou dobře osvaleny. Záď zvířat je sražená. U kanců, ke kterým se nepřistupovalo nejlépe, se může projevit agresivita. Prevence je ale jednoduchá – správný přístup.
V podstatě se jedná o masný užitkový typ, který se dále vyznačuje těmito tvarovými vlastnostmi: Hlava je lehká, krátká, s výrazně pigmentovanou sliznicí rypáku. Krk je delší, dobře navazující na hrudník, který je středně dlouhý s mírně klenutými žebry. Hřbet je delší, klenutý, dostatečně široký, dobře osvalený. Záď je plynule navazující, sražená. Plec je dostatečně osvalená, pevně přitažená. Kýta je rovněž dobře osvalená. Končetiny jsou vyšší, suché, pevné, pigmentace spárků sytě černá.
Prase má strmější postoj, a to zvláště u zadních končetin. Kůže je pevná, zbarvení od žluté až po tmavě hnědou, štětiny jsou husté, tvrdé, občas kučeravé. Výrazným plemenným znakem tohoto prasete je jeho zbarvení. Je červené či rezavé spolu se širokou škálou jiných odstínů.
Výhodou je velmi dobrá konverze živin a denní přírůstek. Průměrný denní přírůstek se u tohoto plemene pohybuje kolem 900 gramů. Na 1 kilogram přírůstku se uvádí spotřeba krmiva 2,7 kilogramu. Kvalita masa je velmi dobrá.
Navzdory výrokům typu „ty seš ale prase“ je prase velmi čistotným hospodářským zvířetem. Vyměšuje mimo místo, kde spí, i mimo místo, kde žere. Zpravidla kálí po obvodu kotce, zejména tam, kde není pevná zeď. Souvisí to s vymezováním teritoria a pro chovatele je toto přirozené prasečí chování výhodou – při krmení shrábne výměšky na lopatu a chlívek stačí kydat dle potřeby, zpravidla jednou za týden až dva. Ve výkalech se prase válí, jen když je horko. Nemá totiž potní žlázy a v létě se přehřívá. V přírodě se válí v bahně, v kališti, a po uschnutí krusty na těle si ji odrbává o stromy. Zbavuje se tak staré kůže, komárů či případných kožních parazitů. Domácímu praseti uděláme dobře sprchou, přikrytím namočenou plachtou a drbáním – úplně nejlépe ocelovým kartáčem. A nebojíme se přitlačit.
Někteří chovatelé nechávají králíčky volně pobíhat, bez toho, aby jim pořizovali klec. I přesto klec doporučuji, pokud je klec dostatečně prostorná a správně umístěná, může ji klidně využívat i králíček, který jinak volně pobíhá po bytě. Výhodou klece je, že je vzdušná, takže se v ní nezapaří, zároveň můžeme králíčka v kleci klidně pozorovat, jestli tam nějak nelumpačí. Tohle platí i obráceně, králíček v kleci může klidně pozorovat svého páníčka a nebát se, že je sám. Zároveň mu klec, kterou považuje za svoje teritorium, dává pocit bezpečí. Králíček se do klece může uchylovat, i když je třeba naštvaný a nedůvěřivý.
Rozhodně se nedoporučuje nechat hned od počátku králíčka volně pobíhat po bytě, nejprve byste si měli být jistí, že je dobře vychovaný, zvládá chodit na záchod a také ví, co smí a co ne. Jinak by se také mohlo stát, že se vrátíte a budete mít počůraný a pobobkovaný celý byt, rozkousané závěsy, vytrhané nitě z vysokých koberců, rozkousané kabely i knihy. Pokud si nejste jistí, že králíček opravdu zvládne být puštěný, když je sám, můžete ho nechat pobíhat třeba po nějaké chodbě, kde není nic, co by mohl zničit. Pokud je králíček již vychovaný, můžete klec klidně odstranit, ale i tak je potřeba mu vytvořit jeho vlastní místečko, kde může odpočívat a má tam vše, co potřebuje.
Každá klec by měla obsahovat záchod pro králíčka vybavený peletkami, miskou s vodou (vhodnější je napáječka, protože do ní si králíček nenahází žádný nepořádek a zároveň si ji nevylije), miskou na krmení a samozřejmě jesličkami na seno. Pokud je povrch klece nepohodlný, nebo studený, může se do ní dát třeba malý kobereček, ale nejprve je vhodné počkat, až se králíček opravdu naučí používat záchod. Příliš se nedoporučuje sypat na dno klece třeba piliny, protože jsou prašné a mohou králíčkovi způsobit zánět v očích, zároveň také po nich může uklouznout. Pro zakrslé králíky se jinak doporučuje klec velká asi 100(80)x50x50 cm. V takové kleci má totiž králíček dostatek prostoru, aby v ní mohl být případně zavřený, když se o něj nemá kdo starat. Také se mi osvědčilo, mít v kleci pro králíčka domeček, do něhož se může schovat, když chce spát, nechce být rušený, nebo se bojí (často ho vyhledává při vysávání, nebo vaření).
Je třeba si také uvědomit, že pro králíčka je pocit bezpečí to nejdůležitější. Pokud mu tedy poskytnete klec, která má být jeho teritoriem, nesmíte ho narušovat. Králíček musí jasně poznat, že tam je on pánem a nikdo mu tam neublíží a nebude mu tam nijak škodit. Rozhodně se ho nesnažte násilím dostat do klece, nebo z ní. Nemělo by to smysl a králíček by začal být velmi agresivní. Pokud je v kleci, je lepší do ní nijak nezasahovat. Krmení mu tam dejte třeba, až bude venku, rozhodně také nečistěte jeho záchod, když je v kleci, radši počkejte, až z ní vyskočí. Nemusíte se bát, že by králíček z klece nevylezl, když necháte otevřená dvířka, tak sám vyskočí, až bude chtít. Když ho naopak chcete dostat zpět do klece, je vhodné se s ním trošku pomazlit a pak ho postavit ke dvířkám klece, aby dovnitř skočil sám. Samozřejmě se může stát, že budete pospíchat a králíček ne a ne skočit dovnitř, pak vám nakonec nezbyde, než ho tam vložit sami, ale měli byste za to králíčkovi poskytnout nějakou odměnu, aby neměl dojem, že ho trestáte.
Je dobré si uvědomit, že zakrslý králík patří ke společenským zvířatům. Obvykle si na lidi snadno zvykne, když je s nimi od malička. Pak se z něj stává věrný společník, který svého páníčka následuje po celém bytě. Pokud ale nemáte čas se mu věnovat, pak pro vás králíček není vhodnou volbou. Může se začít bát lidí, s tím pak bývá spojená i jeho vysoká agresivita.
Výhodou králíčka také je, že obvykle patří k tichým zvířátkům, což znamená, že nevydává žádné výrazné zvuky, ale někdy může rušit svoji aktivitou, králíčci totiž obvykle ožívají večer a brzy ráno, což není každému člověku příjemné. Pokud pořizujete králíčka pro své dítě, pravděpodobně bude chtít, aby s ním králíček sdílel pokoj. To ale není úplně vhodné, protože večer je opravdu králíček nejaktivnější a rušil by spánek dítěte. V tu chvílí opravdu nezáleží na tom, jestli ho na noc necháte zavřeného v kleci (věřte mi, najde si něco, čím bude moc mlátit, šustit, vrzat), nebo volně pobíhat.
Zakrslí králíci patří také k čistotným zvířátkům, která jsou schopná naučit se chodit na svůj záchod jako kočky. Záchod je samozřejmě nutné pravidelně čistit. I tady si je třeba uvědomit, že není králík jako králík. Opět je jejich schopnost naučit se chodit na připravený záchod individuální. Problémem může být, pokud budete zpočátku v jeho výchově nedůslední, nebo se na ni úplně vykašlete, tak nemůžete čekat, že bude králíček čistotný. Nikdo se jen tak sám nenaučí používat záchod. Někdy se ale stává, že vychovatel je důsledný, snaží se, a i přesto to králíčka nedokáže naučit. I to se bohužel stává. Nečistotní králíčci, ať už z jakéhokoliv důvodu, obvykle čůrají a bobkují kdekoliv po celém bytě a kleci, případně rádi vyhrabávají připravený záchod. Na čistotnost králíčka má vliv i puberta (ta na něj přijde asi již 6 měsíců po narození), v tu chvíli se může z každého králíčka stát pořádný čuník. Stává se, že pubertální králíčci si značkují celý byt i jejich páníčka. V lepším případě to dělají bobky, v horším případě všude stříkají moč.
Jak dokazuje schopnost naučit se chodit na svůj záchod, patří zakrslí králíci k učenlivým zvířátkům. Kromě toho, že se tedy naučí této čistotnosti, mohou se také naučit přiběhnout na určitá zavolání. Tato schopnost je ale velmi individuální. Existují králíčci, kteří přiběhnou i na zavolání svého jména, pak jsou ale králíčci, kteří za vámi přijdou, jen když sami chtějí, případně když pro ně máte nějakou vhodnou motivaci (například oblíbený pamlsek, zeleninu). Dokonce někteří králíčci se i naučí, že něco nesmí, pokud při jejich „tréninku“ využíváte stále stejně znějící povely. Ale jak tu již zaznělo, jedná se o velmi individuální vlastnosti králíčků, zároveň je také nutná důslednost jejich majitele. Králíček se také s přehledem naučí rozeznávat zvuky. Dokáže se naučit poznat zvuk otevírající se skříně, v níž pro něj schováváte pamlsky, pak hned čeká, co dostane. Stejně tak ale dokáže poznat zvuky, které nemá rád, například prskání pánve, pak se hned běží schovat. I vychovaný králíček je ale svým způsobem průzkumník a ničitel. Některé věci se prostě nedají odnaučit a králíčci rádi objevují a zkouší poznat různé věci (jak jinak než pomocí zoubků). Králíčci velmi rádi takhle okusují pokojové rostliny, knihy, časopisy, kabely, gauče a různá oblečení. Vše, co se jim připlete do cesty, může skončit okousané, překousané nebo různě dírkované. V podstatě nemá úplně smysl se na králíčka zlobit, některé věci se prostě neodnaučí (samozřejmě to můžete zkoušet, někteří králíčci se třeba naučí, že knihy kousat nesmí, s jiným materiálem jim to ale již nejde). Pokud si tedy vyberete králíčka jako domácí zvířátko, je lepší všechno lehce zničitelné odstranit z jeho dosahu.
Králíčci jsou tedy schopní se nechat nějakým způsobem vycvičit, ale zároveň mají rádi své „tradice“, neradi přijímají jakékoliv změny. Někteří králíčci mají problém třeba se změnou uspořádání nábytku, nebo přijetím nového člena rodiny (ať už dalšího zvířátka, ale nebo i dítěte), dokonce problémem může být i přemístění jejich záchodku nebo změna steliva. Jakákoli změna může u králíčků vyvolat stres, který je pro zakrslé králíky opravdu nebezpečný.
Zakrslý králík sice patří k příliš nenáročným zvířátkům, ale i tak je třeba mu věnovat pozornost a čas. Pro žádného králíčka rozhodně není dobré, když tráví celý den v kleci a je pak vypuštěný ven jen třeba na hodinku. Takový králíček se pak obvykle stává velmi nespolečenským, a případně i agresivním. Nejlepší je, když máte prostor, kde můžete králíčka nechat celý den pobíhat, aniž byste se báli, že něco zničí (například chodba) a zároveň mu také věnujete dost pozornosti, aby si k vám mohl přijít pro pohlazení a pomazlení. Pokud ho totiž necháte jen pobíhat bez zájmu o něj, koledujete si o to, aby se vás bál a vyrostl z něj nezkrotný neposeda. Opravdu důležité je se mu věnovat, hrát s ním hry, mazlit se, i mluvení na něj králíček velmi ocení. Osamocený králíček je stejně jako člověk nakonec velmi nešťastný. Pokud nemáte na králíčka tolik času a bojíte se, že by mohl kvůli tomu „zdivočet“, tak se doporučuje mu pořídit kamaráda (ideálně opačného pohlaví, ale pozor, pokud nechcete mít hromadu mladých, je nutná kastrace). Nikdy by ale králíčci neměli sdílet jednu klec dohromady. Nedělalo by to dobrotu a mohli by spolu bojovat.
Historie fríského koně sahá až 3000 let zpátky do minulosti. Své pojmenování dostal podle holandské provincie Friesland ležící v severním Holandsku. Tato část země je proslulá jejich chovem. Ve středověku byl fríský kůň oblíben rytíři především kvůli své síle a eleganci. V německém hřebčínu v Marbachu používali fríské koně již od 17. století. Hřebec Romke 234 byl v 70. letech 20. století využíván také k regeneraci chovu starokladrubského vraníka u nás ve Slatiňanech.
I přes svoji výjimečnost fríský kůň téměř vyhynul. V roce 1913 zbyli ve Frísku pouze tři plemenní hřebci. Plemeno zachránila až druhá světová válka, kdy se museli holandští zemědělci vrátit ke koním. K další krizi v chovu fríských koní došlo v 60. letech minulého století. Byla však zažehnána a chov se poté rozšířil do celého světa. Svaz chovatelů, který byl založen již v roce 1879, dostal v roce 1954 titul „Královský“.
Povahově jsou naprosto jedineční, jsou to koně inteligentní, klidní, mírní, přátelští, nelekaví a hraví. Jsou poslušní a citliví. Skromnost a vytrvalost fríských koní jsou pro toto plemeno dodnes charakteristické. Navzdory své imponující postavě je tento kůň nenáročný.
Kůň tohoto plemene je nápadný svými prostornými svižnými chody se značným kmihem zadních nohou a vysokou akcí v klusu.
Podmínky pro zapsání do plemenné knihy koní jsou velmi přísné. Klisny a hřebci mohou být podle své kvality a stavby těla zapsáni do různých kategorií. Posuzuje se i povaha a schopnost učení koně. Hřebec nebo klisna, jejichž potomek neodpovídá požadovaným nárokům, se automaticky posouvají o stupeň níž a zapisují se do nižší kategorie. Ne každá fríská klisna je tedy připuštěna k chovu. Výběrová kritéria jsou velmi přísná.
Dnešní fríský kůň je vždy vraník bez odznaků, v kohoutku měří klisny v průměru 156 cm a hřebci 163 cm. Je o něco menší a rychlejší než bývali jeho chladnokrevní předci. Přesto si zachoval sílu, odvahu a přívětivou povahu. Hlava je dlouhá a má inteligentní výraz. Krátké uši mají špičku zatočenou dovnitř. Hříva a ocas jsou dlouhé a husté a bývají často zvlněné. Tělo koně je svalnaté a robustní, dobře stavěné s válcovitým trupem. Dominantou je vysoko nasazený krk a záď s výrazným žlábkem. Typickým znakem plemene jsou nohy s rousy. Vznešené držení těla z něj činí ideálního koně pro slavnostní příležitosti.
Fríský kůň dospívá poněkud později, teprve mezi 4. až 5. rokem. Trup má silný a hluboký, odpovídající robustní konstrukci. Mohutné plece s kohoutkem jsou ideálně přizpůsobené pro práci v zápřeži (frísové jsou silní, ale ne tak masivní jako těžká plemena). Linie krku a hřbetu z nich dělá ideální kočárové koně. Záď je charakteristicky skloněná a někdy poněkud nízká, ocas je velmi bohatý a nízko nasazený. Nohy jsou krátké, silné s dobře utvářenými kvalitními kostmi. Kopyta jsou nižší tmavé rohoviny a nenáchylná k chorobám.
Fríský kůň se v současnosti chová ve třech liniích:
barokní – nejméně chovaný typ;
střední – univerzální – nejrozšířenější, vhodný pod sedlo i do zápřahu;
moderní – jedná se o „lehčího“ fríského koně, je velmi ušlechtilý a vhodný více pod sedlo, bývá vyšší v kohoutku a využívá se pro drezurní ježdění.
Barva je pouze černá (povoleny jsou jen jednotlivé bílé chlupy, nikdy nesmí jít o ucelený bílý odznak, nesmí být odznaky na nohách). Typickým znakem je hustá dlouhá černá vlnitá hříva a stejně hustý ohon až na zem. Hříbata se rodí s vlnitou srstí, připomínající persián.
Jorkšírský teriér byl vyšlechtěn chudými tkalci v Anglii, důvodem chovu byl zákon vydaný v 11. století, který přísně zakazoval poddaným lovit zvěř a chovat velké psy vhodné k lovu. Psi se podrobovali jednoduchému testu, pokud bez problémů prošli obručí o průměru asi 18 cm, mohli si je jejich majitelé ponechat. Přerod u jorkšírského teriéra z pracovního na psa luxusního se udál až koncem 19. století. Za otce dnešního jorkšírského teriéra je považován jeden z nejznámějších jorkšírských teriérů – Huddersfield Ben, který žil v letech 1865–1871. Toto plemeno bylo oficiálně zapsáno do chovné knihy English Kennel Club až roku 1886.
Jorkšírský teriér je jako pyšný malý lev s hřívou po celém těle. Pokud máte jednoho nebo více doma, určitě se už nenecháte zmýlit rozkošným vzhledem, je to rozený teriér. Při výchově v normálním prostředí s dostatkem podnětů se stane aktivním, inteligentním společníkem plným života, ale zároveň jistě oceníte jeho přirozeně vyrovnanou povahu.
Jorkšírský teriér je v mnoha ohledech fascinující. Jeho velkolepá srst vyžaduje velmi pravidelnou údržbu a jeho asertivní povaha jej může učinit velmi vybíravým, co se týče potravy. Rád ukazuje sílu svého charakteru.
Tolik pověstná dlouhá, hedvábně lesklá srst jorkšírských teriérů sice nelíná, ale vyžaduje pravidelnou péči a vhodný přísun živin, aby se zabránilo ztrátě lesku, lámání, maštění nebo podráždění pokožky. Srst nemá podsadu, pokožka je proto více vystavena vlivům, jako je chlad, horko, déšť, znečištění ovzduší ve městě a podobně.
Ideální výška psů i fen je 23 cm. U jorkšírského teriéra neexistuje třívelikostní ráz ani typ mini – jorkšír je jen jeden, s váhou od 1,8 kg do 3,2 kg.
Hlava je spíše malá a plochá, nesmí být příliš okrouhlá ani dlouhá, zejména v čenichové partii, stop je výrazný, čenich vždy černý. Oči jsou středně velké a jiskrně tmavé s inteligentním výrazem. Jsou posazené těsně nad lícemi, hledí vpřed. Oči nejsou vystouplé, víčka přilehlá na okrajích jsou tmavá. Uši tvaru písmene V jsou malé, vzpřímené, posazené ne příliš po stranách hlavy. Jorkšír má pravidelný nůžkový skus, zuby jsou nasazené kolmo. Krk je pevný, vztyčený. Hrudník je přiměřeně široký i hluboký, žebra klenutá, hřbet je rovný, bedra silná. Záď mírně zaoblená, břicho velmi jemně vtažené. Hrudní končetiny jsou pevné a rovné. Ocas je nesen mírně nad úrovní hřbetu, měl by být rovný.
Srst na celém těle jorkšíra by měla být dlouhá, zcela rovná, bohatá, jemná a hedvábná. Tříslová barva na hlavě by neměla zasahovat až na krk a nesmí obsahovat tmavé chlupy. Končetiny jsou pokryté sytě zlatavou barvou, která je nejtmavší u kořínků, zlatá barva nezasahuje nad lokty a u pánevních končetin nad hlezna. Péče o srst je poměrně náročná, je potřeba ji zastřihovat a upravovat do fazonky, také pravidelně denně česat, aby se netvořily žmolky. Je nutné nejen kartáčování, ale i olejování a natáčení. Dobré je delší chlupy nad čelem svázat, aby pejskovi nepadaly do očí. Potřebné je také pravidelné koupání a zastřihávání srsti na uších. Dlouhou srst však majitelé udržují většinou pouze k výstavním účelům, domácím mazlíčkům, kteří se výstav neúčastní, majitelé srst zkracují stříháním do přiměřené délky. Jak pak takové střihy vypadají, se můžete podívat na těchto fotografiích: jorkšírský teriér střihy. Důležitá je také péče o uši, vnitřní zvukovod musí být udržován v čistotě a měly by z něj být odstraňovány uvolněné chlupy. Drápky psa se musí udržovat krátké.
Pes i fena s průkazem původu (PP) se musí zúčastnit bonitace, v opačném případě budou jejich štěňata bez PP. Bonitace se smí zúčastnit jen psi a feny, kteří dovršili věk 12 měsíců. K chovu smí být použiti jedinci, kteří byli při bonitaci uznáni chovnými. (Bonitace je podrobný popis zvířete z hlediska jeho exteriéru a povahy, psa posuzuje rozhodčí – specialista na dané plemeno. Bonitaci lze absolvovat pouze 1x za život psa, rozhodnutí o chovnosti je konečné.)
Jorkšírský teriér je typický bytový pes. Toto plemeno nemá žádné pracovní využití. Je to velmi odvážný a ostražitý pes, na svou trpasličí velikost přiměřeně ostrý, každou návštěvu vám velmi hlasitě ohlásí. Umí se přizpůsobit. Od přírody je však velmi temperamentní, proto je ideální zabezpečit mu hodně pohybu. Tento pes je vhodný i k výcviku poslušnosti a obratnosti.
Jorkšír je kurážný, zvědavý, sebevědomý a společenský pes, který se nebojí ani větších psů. I když podléhá módě, plemeno zůstává bojovné a odolné. Štěňata se rodí vždy černá, šedivění – probarvování –nastává po narození a může pokračovat až do stáří, jeho původcem je gen, který se označuje písmenem G.
U výstavního psa je každodenní péče o srst nutností. Majitel se musí seznámit s uměním, jak srst balíčkovat. Je to velmi náročný postup natáčení srsti do velkého počtu papírových balíčků. Srst se balíčkováním chrání před poškozením a zacucháním a zajišťuje se tak její co největší možná délka. U některých jedinců můžeme vidět „botičky“, aby si pes drbáním nevyškubal srst a nezničil si tak svůj krásný vzhled. Chocholku na hlavě je nutné pečlivě sčesat a svázat ozdobnou mašlí nebo gumičkou.
Na druhou stranu někteří majitelé nechávají pejsky různě stříhat, nebo dokonce ostříhat úplně nakrátko.
Jedním z oblíbených plemen zakrslých králíčků je bezesporu zakrslý beran. Zakrslý králíček beránek váží zhruba kolem 1,5 kg až 2 kg. Této váhy by měl dosáhnout zhruba na půl roce života. Přitom první měsíc váží zhruba 200 gramů. Pro tohoto králíčka je typické zavalité tělo, které je zároveň i krátké. Zakrslý beran nemá výrazný krk, naopak někdy může působit, že nemá krk žádný. Nohy zakrslého beránka jsou středně dlouhé, ale také velmi silné. Jeho hlava je široká a typické jsou pro něj dlouhé svěšené uši, na jejichž koncích jsou zvláštní hrbolky, které se nazývají korunky. Při pohledu zepředu mají uši tvar podkovy. Rozpětí uší je zhruba 25 cm. Barva srsti je různá, obvykle vychází z druhu plemene. Zakrslý beránek má několik plemen: divoce zbarvený, bílý červenooký, bílý modrooký, černý, madagaskarový – durynský, bílopesíkatý, divoce perlový strakáč, havanovitý, perlový modrý, perlový, rhönský, strakáč divoce zbarvený, strakáč madagaskarový – durynský, modrý. Jedná se tedy snad o všechny možné barevné kombinace pro zakrslé králíčky.
Zakrslý beránek patří mezi uznaná zakrslá plemena králíků za předpokladu, že se nejedná o zakrslého berana hřivnatého a nebo zakrslého berana teddyho, tito kříženci nejsou uznanými plemeny.
Chov zakrslého králíka beránka
Chov a péče o všechny zakrslé králíčky jsou rozepsány v jiném článku, a proto se zde nachází stručné shrnutí. Pro králíčka je důležité mít vlastní prostor. Nejlépe k tomu poslouží klec, která musí mít patřičné vybavení (miska na jídlo, miska nebo napáječka na vodu, jesličky na seno, záchod). Pokud má klec podlahu z drátků, je třeba na ni umístit nějakou pevnější podložku, aby si králíček neotlačil tlapky. Otlaky by mu mohly způsobit zdravotní problémy. Klec by měla mít kolem jednoho metru, to platí obzvlášť, když hodláte králíčka nechávat přes den, když nejste doma, zavřeného. Musí mít prostor, kde se může dostatečně „vyřádit“. Králičí záchod je nutné pravidelně čistit, pokud tak neučiníte, může ho králíček vyhrabávat, nebo ho přestane používat. Králíček se ve většině domácností může pohybovat volně po bytě. Byt by měl být tomu ale přizpůsoben. V dosahu králíčka by neměly být umístěné žádné knihy, časopisy, kabely, ani pokojové květiny. V podstatě nic, co by králíček mohl při volném pobíhání zničit, nebo co by mu mohlo nějak ublížit. Pokud budete králíčka vodit ven na procházku, je nutné ho na králičí „kšíry“ učit už od malička, u staršího králíčka to už téměř není možné. Králíček, který se navíc bude pohybovat venku, musí být očkován proti řadě chorob, které by si mohl zvenčí přinést. Pokud mu vytvoříte někde venku vhodnou ohrádku, tak je potřeba ji vhodně vybavit. Nesmí chybět hlavně voda a prostor, který králíčka uchrání před přímým sluncem. Seznam vhodných potravin pro králíčka byl také uveden výše. Důležité je jen připomenout, že základem jeho stravy by vždy měla být voda, seno a zelenina. Jakým druhům zeleniny se vyhnout, a která zelenina je naopak vhodná, se dočtete v předcházejících odstavcích. Jako doplněk stravy se považují různá krmiva, ovoce a jiné králičí pochoutky. U kupovaných pochoutek a krmiv je potřeba zkoumat jeho složení, protože se může stát, že složení pro králíčka není vhodné. Králíčci také ocení větvičky různých dřevin, které jim pomohou udržet si zoubky ve správných rozměrech.
Ke králíčkovi byste měli přistupovat jako k domácímu mazlíčkovi a ne jako k neomezenému vládci. Je třeba ho vychovat a k výchově je třeba důslednost. Při správné výchově se absolutní většina králíčků naučí čistotnosti (používání záchodu), může se naučit, co nesmí okusovat, také se dokáže naučit reagovat na určitá slova nebo podněty (přijít k lednici, při zašustění pytlíku, atd.) základem správné výchovy ale také je respektovat jeho individuální vlastnosti a nikdy nezasahovat do jeho teritoria, nekřičet na něho a nevystavovat ho stresujícím situacím.
Co se týká péče o zakrslého králíčka beránka, někdy bývá problém s jeho srstí, protože může mít tendenci se cuchat, případně se lepit k sobě. Králíčka je pak vhodné pravidelně vyčesávat, obzvláště v období línání.
Věk zakrslého berana
Doba života králíčka je velmi individuální. Obvykle se králíček může dožít zhruba 9 let, ale není to pravidlem, v řadě případů se králíček dožívá nižšího věku. Obvykle věk nad pět let se u králíčka považuje již za stáří. Dospělý králíček je totiž již ten, kterému je zhruba rok. Půlroční králíček je naopak považován za „puberťáka“.
Cena králíčka je velmi závislá na tom, jestli se jedná o králíčka s průkazem původu. Pokud ano, je cena jistě vyšší. Zároveň je také důležité to, jestli jeho rodiče byli vystavovaní. Pokud nic takového pro vás není důležité, a chcete jen králíčka na mazlení (u kterého ale nemusíte mít záruku, že je opravdu čistokrevný, takže se může stát, že třeba doroste do větších rozměrů), tak se cena pohybuje zhruba od 500 Kč do 1 000 Kč (u těch čistokrevných může být cena vyšší, obvykle kolem 1 500 Kč). V podstatě platí, že když je cena nižší než 500, je pravděpodobné, že králíček je kříženec, a tak nemůžete počítat s tím, že se bude jednat opravdu o čistokrevného zakrslého králíčka (rozměry se pak mohou lišit, stejně tak i vzhled králíčka nemusí být přesný). Zakrslé králíčky si jinak můžete koupit v různých zverimexech (zde ale často nemáte žádnou jistotu, že jsou králíčci zdraví a očkovaní, navíc často nejsou čistokrevní), u chovatelů (je lepší vybírat ty, kteří mají dobrou pověst, pak máte jistotu, že bylo o králíčka v prvních měsících dobře postaráno, případně existuje řada inzerátů na internetu (opět je dobré si nejdříve něco zjistit o chovateli, najdou se totiž chovatelé, kteří klidně nabízí k prodeji nemocné králíčky, kteří vám mohou pak nakazit i další mazlíčky).
