Vzhledem k narůstajícímu globálnímu oteplování se setkáváme s dříve exotickými parazitózami i u nás či v jiných zemích mírného pásma. U parazitóz bývá onemocnění podmíněno klimatem a/nebo přítomností vektorů (komáři, klíšťata, atd.), jejichž hranice výskytu se v závislosti na klimatických změnách posouvají. Dále rozmach cestování, otevření hranic a dovoz různých druhů zvířat z celého světa přispívají k šíření dalších infekcí. Přesto jsou případy těchto onemocnění v ČR u zvířat, která z naší vlasti nevycestují, velmi sporadické. Exotických parazitóz existuje velmi mnoho, některé – ty nejčastější či zajímavé - si popíšeme blíže.
V Africe, Austrálii, Asii, Americe a jižní Evropě se u psů a koček lze setkat s tímto žaludečním onemocněním. Původcem je Gnathostoma spinigerum, která má dva mezihostitele – prvním jsou korýši a druhým bývají ryby, v nichž se vyvíjí infekční stádium. Po nakažení larva migruje různými tkáněmi, ale zakotvuje ve sliznici žaludku, kde dochází ke vzniku vředů, nekrotickým změnám a následně až k perforaci.
Při cestách do takto postižených zemí proto nekrmte syrovými rybami, naopak je důkladně tepelně opracujte. Pozor i u lidí, neboť onemocnění je zoonózou!
Aby dovolená proběhla v klidu, je zapotřebí vědět konkrétní požadavky daných zemí pro cestování s domácími mazlíčky. Základem je vždy označení zvířete mikročipem (tetování je uznáváno jen v některých zemích a za určitých podmínek), vlastnictví platného pasu, platné očkování proti vzteklině, do některých států je např. povinné odčervení ve lhůtě 120 – 24 hodin před vstupem do země, jinde např. sérologické vyšetření hladiny protilátek proti vzteklině. Před cestou je tedy nezbytné prostudovat web státní veterinární správy, informovat se na konkrétní podmínky cesty a následně vyřídit náležitosti s Vaším veterinárním lékařem. Ve vlastním zájmu je vhodné řešit celou věc s větším časovým předstihem, zvláště pak u států mimo EU.
Schistozomóza, (synonymum bilharzióza) je jedno z nejrozšířenějších onemocnění člověka, které ovšem může postihnout i psy a kočky. Původcem jsou motolice krevničky - Schistosomy (krevnička močová se vyskytuje zejména v oblastech Indie, v Africe a jižní Evropě; krevnička střevní na Blízkém východě, v Africe, Střední Americe a krevnička jaterní na Dálném východě). Postihují orgány odpovídající jejích druhovým názvům (močové cesty, mezenterium, játra), jejich mezihostitelem jsou sladkovodní plži.
Při návštěvě těchto zeměpisných oblastí je důležité zamezit vstupu zvířat i člověka do přírodních vodních zdrojů, jelikož parazit je schopný se během několika minut pobytu v zamořené vodě provrtat do kůže. Prognóza je individuální dle charakteru onemocnění, k terapii se používají např. přípravky s účinnou látkou praziquantel.
Onemocnění tropických a subtropických krajů postihující psy a kočky, jež je způsobené hlísticí Spirocerca lupi, jejímž mezihostitelem jsou koprofágní brouci. V řetězci nákazy ale hrají významnou roli parateničtí hostitelé (plazi, ptáci, malí savci). Po pozření psem či kočkou se larvička dostane do hrudní aorty, kterou poškozuje a vytváří zde hnisavé uzlíky. Po dalších 3 měsících proniká do jícnu, žaludku a ojediněle i do jiných orgánů. Zvířata se dáví, zvrací, hubnou, hůře se jim dýchá a objevují se různé trávicí potíže.
Onemocnění nemá příznivou prognózu, v rámci prevence je důležité nenechat zvíře lovit či požírat brouky či mršiny, v USA se doporučuje nekrmit syrovým kuřecím masem, ale vždy jej důkladně povařit (kuřata jsou častým paratenickým hostitelem v USA).
Toto plemeno vzniklo celkem nedávno – v 60. letech 20. století v Americe. Chovatelé zkřížili americké krátkosrsté a perské kočky, čímž chtěli dosáhnout lepší srsti u perských koček. Ve skutečnosti ale vyšlechtili nový druh krátkosrsté perské kočky, jak ji původně nazývali, s plochým čenichem. Exotická kočka byla uznána FIFe v roce 1984 a CFA v roce 1967. Do Evropy se první exotické kočky dostaly asi v roce 1982, a to do Skandinávie, Německa a Švýcarska.
Exotická kočka patří k mírným a vyrovnaným plemenům. Jistě si brzy ve vaší domácnosti najde teplé a měkké místo, kde bude moct nerušeně odpočívat. Odměnou za pohodlí vám bude její spokojené předení. Má ráda lidskou společnost a ke své rodině se chová velmi mile a přátelsky. Zároveň je zvědavá a chytrá. Je vhodná do kteréhokoliv prostředí. Díky své klidné povaze může žít v bytě, dobře se snáší s dětmi a nemá žádný problém s tím, když musí zůstat doma sama. Je spíše tichá a její občasné mňoukání jen doplňuje harmonickou povahu těchto koček.
Exotická kočka svým vzhledem a strukturou srsti připomíná plyšového medvídka. Na rozdíl od ostatních koček má zaoblené a baculaté tvary. Srst svojí měkkostí a načechraností připomíná plyš. U exotické kočky se nejčastěji vyskytuje tygrovaná (kolmé pruhy přes tělo) nebo tečkovaná kresba. Exotická kočka zdědila po svých perských předcích některé vady, jako jsou výrazné slzné kanálky, zúžené nozdry a krátký čenich (britský standard diktuje, že okraj nosního zrcátka nesmí přesahovat spojnici mezi očima), což jim způsobuje dýchací problémy. Také mívají problémy se zuby.
Exotická kočka má robustní stavbu těla. Ramena a hrudník jsou široké a stejně jako zbytek těla svalnaté. Bohatě osrstěný ocas i nohy jsou krátké a silné. Ocas se ke konci zužuje. Tlapky by měly být velké, pevné a kulaté. Hlava musí být masivní a mít tvar koule. Lícní kosti mají být dobře vyvinuté a brada a čelisti silné. Velké kulaté oči mohou mít buď modrou, oranžovou nebo zelenou barvu. Vyskytují se však i jiné barvy očí. Budí dojem, že jsou doširoka otevřené. Uši jsou drobné a postavené daleko od sebe. Srst je hustá s podsadou. Stejně jako perská kočka se může vyskytovat v jakékoliv barevné variaci. Kvůli její krátké srsti se musí více než u perských koček dbát na to, jak k sobě ladí jednotlivé části těla.
Hmotnost exotické krátkosrsté kočky se pohybuje v rozmezí 3 až 6,5 kg. Kočky žijící doma se dožívají okolo 10 let.
I když má exotická kočka kratší srst než perská kočka, musí se kvůli dvojité, husté srsti pročesávat minimálně dvakrát týdně. V době línání je nutné ji kartáčovat ještě častěji, aby se předešlo zacuchání jemné podsady. Pokud se exotické kočce neošetřují oči, mohou jí kvůli nadměrnému slzení působit potíže. Proto je dobré oči denně vytírat navlhčeným vatovým tamponkem. Začíná se u kořene nosu a pokračuje dolů přes oko. Exotické kočky není za normálních podmínek nutné koupat. Jen pokud jsou více zašpiněné nebo upravovány před výstavou.
Trypanozomy jsou krevní bičíkovci parazitující v krvi mimo buňky. Přenáší je krevsající hmyz buď sekretem svých slin (skupina Salivaria) anebo trusem (skupina Stercoraria).
Přenašeči skupiny Salivaria jsou známé mouchy tse-tse, který mají svůj název podle specifického zvuku vydávaného za letu. Onemocnění se nazývá Nagana, více postihuje býložravce a všežravce než psy a kočky. Tito prvoci produkují toxiny, kterými poškozují stěny cév a nervový systém zvířat. Prognóza závisí na druhy Trypanozomy (např. T. vivax mírnější průběh, T. brucei brucei těžká onemocnění).
Skupina Stercoraria zahrnuje původce Chagasovy nemoci – Trypanosomu cruzi. Jejím cílem je člověk, pes, kočka a mnoho dalších zvířat převážně hlodavců, kteří jsou rezervoárovými hostiteli. Přenos probíhá přes noční ploštice zákeřnice (rod Triatoma), které svými výkaly na kůži savců zajišťují nakažení. Následné rozetření či poškrábání umožní průnik i přes nepoškozenou kůži. U psů a koček je častější rozkousnutí otravné ploštice nebo pozření infikovaných hlodavců.
Tato nemoc má velmi nepříznivou prognózu, v rámci prevence existují specifické preparáty chránící psy až dva měsíce, repelenty nebývají účinné. Důležitá je asanace prostředí, která zbaví obydlí štěnic, nenechat zvířata lovit a nekrmit syrovým masem. V naší zemi zákeřnice nežijí.
Při plánování cesty do jižní Evropy, Afriky, Jižní a Střední Ameriky a některých asijských končin je důležité být informován o parazitárním onemocnění Leishmanióze. Jedná se o zoonózu, riziko tedy platí jak pro lidi, tak pro domácí mazlíčky. Leishmanie jsou bičíkovci (jedna ze skupin prvoků), které přenáší tropičtí komárci rodu Phlebotomus a Lutzomia. V těle savců napadají krevní buňky monocyty, ve kterých se množí, až buňka postupně praskne a takto uvolnění paraziti pokračují v invazi do dalších buněk. Komár následně svým kousnutím nasaje infikovanou krev a šíří parazitózu dále.
U lidí se leishmanióza vyskytuje v kožní a systémové formě, u psů a koček jde vždy o systémové onemocnění. Zvířata hubnou, trpí horečkou, patrné je zvětšení mízních uzlin a kožní změny (typická je tvorba tzv. „brýlí“ okolo očí), hnisavé vředy na kůži, postupně dochází k průjmům a selhání ledvin. Onemocnění je závažné a velmi obtížně léčitelné, i po terapii (přípravky s antimonem) dochází k častým exacerbacím.
Prevencí jsou repelenty! Pro psy existují na trhu např. obojky, spreje, atd. s látkami namířenými přímo proti nebezpečným pakomárům. Toto onemocnění je velmi časté u toulavých psů např. v oblíbeném Řecku, Itálii, Španělsku a dalších zemích, proto zároveň předejděte šarvátkám Vašeho čtyřnohého kamaráda s např. řeckým psem. V ČR tito komárci nežijí, proto zde není nebezpečí šíření.
Téměř poslední složkou stravy králíčků je ovoce. Pro člověka by ovoce mělo být běžnou součástí jídelníčku, u králíčka je to ale jinak, zde ovoce slouží jen jako pamlsek a rozhodně se musí používat jen v malé míře, protože pro králíčka obsahuje velké množství cukru. A stejně jako lidem, i králíčkům hrozí cukrovka. Pokud dokonce má váš králíček nadváhu, tak byste měli ovoce zcela vynechat. Jinak se ovoce může podávat zhruba třikrát týdně v malém množství (to jsou třeba tři malé kousky)
Pokud ovoce ale obsahuje pecku nebo jádra, určitě byste je měli nejprve odstranit, stejně tak nejsou rozhodně vhodné různé slupky, na nichž často ulpívají různé postřiky.
Mezi vhodné ovoce pro králíčky patří ananas (vláknina – dobrá proti línání), angrešt, jablko (odstranit jádra obsahující kyselinu kyanovodíkovou), banán (může ale způsobovat zácpu a obsahuje velké množství cukru a fosforu, který může ve velkém množství způsobit deformaci zoubků), hruška (hodně cukru a vody, která může způsobit průjmy), jahody (vhodné plody i listy), šípky (vysoký obsah vitamínu C), borůvky (vhodné jsou plody, listy i větvičky), maliny (vhodné jsou plody, listy i větvičky), ostružiny (vhodné jsou plody, listy i větvičky), rybíz (vhodné jsou plody, listy i větvičky; plody se ale doporučují maximálně dvakrát týdně), kiwi (obsahuje hodně cukru, vhodný třeba v době línání, ale i tak v malém množství), mandarinky (obsahují ovocné kyseliny dráždící kůži a okyselují moč), meloun (vhodná dužina, nevhodná je zelená slupka, působí ale močopudně), pomeranče (stejně jako mandarinky ovocné kyseliny dráždí kůži a okyselují moč), červené i bílé hroznové víno (ideálně nejprve zbavit jader, také obsahuje hodně cukru a kyseliny tříslové), meloun cukrový (velký obsah cukru), třešeň (ve větším množství může spolu s vodou způsobit průjmy, jádro obsahuje kyselinu kyanovodíkovou), broskev (stejně jako třešeň může spolu s vodou způsobit průjmy a jádro obsahuje kyselinu kyanovodíkovou), švestka (stejné jako broskev a třešeň), nektarinka (stejné jako třešeň, švestka a broskev), meruňka (stejné jako třešeň, broskev, švestka a nektarinka).
Stejně jako zelenina, byliny a dřeviny, není každé ovoce pro králíčky úplně vhodné, protože některá ovoce jsou pro ně jedovatá (avokádo), jiná příliš tučná (kokos) a další jim mohou způsobit velmi silné a nepříjemné trávicí potíže (papája, curuba, granátové jablko, guáve, physalis, liči, mango a další exotické ovoce).
Dirofilarióza neboli srdeční červivost je parazitární onemocnění psů a koček postihující kardiovaskulární systém. Původcem je Dirofilaria immitis (vlasovec psí), což je až 30 cm velká hlístice parazitující v pravé srdeční předsíni a komoře, v plicních arteriích a v duté žíle. Onemocnění se vyskytuje celosvětově – především v severovýchodních oblastech USA, v Kanadě, Austrálii, Africe a jižní Evropě. V České republice je výskyt vlasovců opakovaně zaznamenáván zejména na jižní Moravě, což souvisí s větším výskytem vektorů – komárů – v této oblasti.
Vývojový cyklus parazita začíná v zažívacím traktu komára, kde se vylíhne infekční larva, kterou pak následně při sání krve komár předá psovi či kočce (u koček je výskyt onemocnění výrazně nižší). Poté larvy v těle domácích mazlíčků migrují několik měsíců pojivovou tkání a preadultní stádia zůstávají v pravém srdci a cévách. První larvy, mikrofilárie, se v krvi objevují nejdříve za 190 dní. Dospělci žijí u psů až 7 let, u koček až 2,5 roku. Larvy mohou být v krvi ještě 2,5 roku po zničení adultních forem.
Onemocnění probíhá nejčastěji jako lehká forma bez zjevných příznaků. U těžších forem zvíře hubne, projevuje se srdeční slabost, embolie, pes či kočka hůře dýchá, kašle a chřadne. Poslechově lze zjistit šelest, pravá komora je výrazně rozšířená. Oběhové potíže mohou za určitých situací vést až k selhání jater a ledvin, kdy už léčba bývá velmi komplikovaná a prognóza nepříznivá. Potvrdit diagnózu lze pouze laboratorními metodami (Knottův test, ELISA).
Terapie a použití léků závisí na stádiu parazita a celkovém stavu pacienta. Používají se tablety ivermectinu, dále per os milbemycin-oxim, jednoduchá a bezpečná je aplikace spot on selamektinu, atd. U těžších případů je důležité zabránit ucpání cév, proto se v rámci tromboembolické profylaxe podává pacientům např. heparin či acetyl-salicylová kyselina. Při alergické reakci na mikrofilárie (alergická pneumonie) jsou nutné glukokortikoidy a antibiotika.
Prevence je velmi úspěšná u spot on aplikace selamektinu, která se aplikuje nakapáním přípravku mezi lopatky co měsíc. Dají se použít i tablety ivermektinu, milbemycinu, atd.
Bylo již popsáno i několik případů nakažení člověka komárem (USA, Japonsko), u kterého se nemoc projevuje jako plicní forma. Dirofilárie u lidí ale nepřežívají a hynou před dosažením stádia dospělce.
Babesie jsou původcem této nemoci – jsou to parazité napadající červené krvinky. V Americe, Africe, Asii a jižní Evropě se u psů vyskytuje Babesia canis, v Indii a jižní Africe Babesia gibsoni, kočky napadá Babesia felis v zemích severní Afriky, v Indii, USA a jižní Evropě. Přenašeči jsou tropická a subtropická klíšťata rodu Haemaphysalis, Rhipicephalus a v mírném klimatu Dermacentor. Zvířata poškozují destrukcí erytrocytů- dochází u nich k akutní hemolytické anémii za příznaků vysoké horečky provázené hubnutím, žloutenkou, ascitem, postupně přibývají poruchy dýchacích a trávících cest, poškození očí, může být zasažen i nervový systém s následnými poruchami hybnosti, ochrnutím a záchvaty připomínajícími epileptické. U Babesie felis je průběh mírnější, kočky se uzdraví často spontánně.
Terapie musí být intenzivní, na psí babesiózu se podává např. imidokarb, u koček trypanová modř. Akutní infekce psů mají prognózu poměrně nepříznivou, v rámci prevence jsou proto důležité přípravky chránící zvířata před napadením klíšťaty. Pokud už je klíště přisáté, co nejrychleji jej odstraňte.
V naší zemi se vyskytuje r. Dermacentor v okolí dolního toku Dyje a Moravy, na Slovensku žije rovněž v některých částech, proto riziko babeziózy je i u nás v mírném pásmu.
Výčet nemocí hrozících v exotických krajích je samozřejmě mnohem rozsáhlejší. Plicní motoličnatost, motoličnatost jater či pankreatu, mnoho dalších parazitárních původců gastrointestinálních potíží, postižení očí Telaziózou či řada helmintodermatóz aj. trápí více či méně často zvířata i člověka v různých oblastech světa.
V rámci zachování zdraví tedy v cizích končinách nenechejte svého chlupatého přítele volně běhat, lovit či žrát mršiny, nekrmte jej syrovým masem, podávejte pouze pitnou vodu. Bezpodmínečně nutné je používání repelentů, obojků či spot onů a dalších přípravků dle konkrétních cílových destinací.
Před cestou vždy zvažte, zda není pro Vašeho psa po dobu dovolené lepší chalupa u tchýně v Beskydech či kupříkladu pro Vaši kočku známý hlídající ji u Vás v bytě. Kočičky se hůř adaptují na změny prostředí, roli hraje u obou zvířat i vedro, dlouhá cesta letadlem aj., které zvlášť ve starším věku chlupáčkům neprospějí.
Jedná se původně o plemeno americké, což už ostatně napovídá samotný název kočky. Toto plemeno se v průběhu let rozšířilo i do ostatních koutů světa a získává si stále větší oblibu. Mainské mývalí kočky byly poprvé spatřeny ve státě Maine a od toho je částečně odvozeno jméno plemene. Druhé přídavné jméno, a sice mývalí, získala kočka díky svému chocholatému ocasu, jenž nápadně připomíná ocas medvídka mývala. Dlouhý a chundelatý ocas je pro tyto kočky typický.
Jedna legenda vypráví o Marii Antoinettě, která právě tyto kočky nesmírně milovala. Aby kočky unikly před Velkou francouzskou revolucí, poslala je do Ameriky. A zde z nich postupně vzniklo současné plemeno. V některých amerických chovech byly mainské mývalí kočky uznány už v roce 1967. Od 80. let jsou akceptovány i v Evropě.
Mainská mývalí kočka (anglicky Maine Coon cat) má několik charakteristických znaků: velký huňatý ocas připomínající ocas mývala (anglicky coon, racoon), dlouhé obdélníkové tělo, širokou hruď a na uších štětičky jako rys. Její tělo musí být hlavně harmonicky vyvážené. Když je kočka dlouhá a má krátké nohy, je to špatně.
Mainka se může vyskytovat ve všech přirozených barvách (stejně jako kočka domácí), s kresbou i bez kresby. Exotické barevné odstíny (lila, skořicová, čokoládová, plavá, barmská či s odznaky) nepřipadají v úvahu, takto vybarvené kočky nejsou zapsány do chovu.
Naopak barva očí může být různá, a dokonce se může s věkem měnit. Koťata se rodí s modrýma očima a teprve za pár týdnů získávají oči svoji stálejší barvu, například oranžovou. Ta se časem (kolem prvního nebo druhého roku) může ještě změnit v zelenou.
Mainka má polodlouhou srst, což může řadu lidí odradit. Avšak péče o její hedvábnou a měkkou srst není nikterak náročná. Záleží na kvalitě srsti konkrétního zvířete. Pokud má kočka opravdu kvalitní srst, stačí ji jednou za měsíc pořádně vykartáčovat.
Srst mainské mývalí kočky se ovšem může poměrně hodně mastit v souvislosti s hormonálními změnami. Přehnané maštění srsti u ocasu se někdy může objevit u kocourů, ale to lze jednoduše vyřešit dětským pudrem.
Mainská mývalí kočka dospívá poměrně pozdě, asi až ve třech letech. Mainky jsou velmi klidné a ve srovnání se štíhlými aktivními krátkosrstými kočkami (bengálka nebo habeška) to nejsou žádní běžci. Řadí se však mezi zdatné skokany: z místa vyskočí skoro do dvoumetrové výšky.
Mainská mývalí kočka je mimořádně krásná kočka. Je obzvláště velká a robustní, má statné a svalnaté tělo se silnou kostrou. Kocour může vážit až 10 kg a měřit až 1 m. Hmotnost kastrátů může být dokonce až 12 kg. Kočičky bývají menší než kocouři a jejich průměrná váha se pohybuje kolem 6–7 kg. Do plné velikosti dorůstají poměrně dlouho, až mezi třetím a čtvrtým rokem života. Středně dlouhé končetiny jsou zakončeny velkými kulatými tlapami. Mezi polštářky jim vyrůstají husté chomáčky chlupů. Hlava je dlouhá se zřetelně vystupujícím čenichem. Kožich s polodlouhou srstí je hustší kolem krku (vytváří tak typický límcový efekt), na nohou, na břiše a na ocase. Ocas je na kočičkách dominantní, je stejně dlouhý jako jejich tělo. Přestože má mainská mývalí kočka polodlouhý kožich, nevyžaduje tolik kartáčování. Její srst totiž není náchylná k plstnatění. Jedná se o hustý kožich, který kočku chrání během dlouhých zimních měsíců. U tohoto plemene se akceptuje skoro každá barva a vzor srsti. Oči mohou být oříškové, zelené, měděné, modré, dokonce může mít každé jinou barvu. Zvláštností těchto koček je jejich mňoukání. Vzhledem k velikosti mainek bychom předpokládali pořádný „hlas“, jejich mňoukání však připomíná spíše holubičí vrkání.
Hlava by měla být středně dlouhá i široká se čtvercovým nosem a silnou bradou, lícní kosti vysoce nasazené.
Uši by měly být velké, vysoké a vzpřímené, osazené chomáčky chlupů, které vyrůstají z vnitřní strany. Jsou posazené daleko od sebe, mají širokou základnu, na koncích jsou špičaté a zakončené štětinkami.
Jak již bylo řečeno, pro mainské mývalí kočky je typická hustá, mírně mastná srst (aby odpuzovala vodu). Žádoucí je límec kolem krku a chocholatý ocas.
Tělo je velké, silné a svalnaté s dlouhýma velkýma nohama a velkými oblými tlapkami.
