Dušnost koní je jednou z nejrozšířenějších civilizačních chorob koní a je velkým trápením mnoha koní a jejich majitelů.
Dušnost je stav ztíženého dýchání, který má příčinu většinou ne v infekci, ale ve špatném vzduchu, který kůň dýchá. Zvířeti totiž neprospívá stájové klima, prach, čpavek, alergeny ze sena a další vlivy, se kterými se ve volné přírodě nebo na pastvině jen tak nesetká. Jakmile koně zavřeme do stáje, neprospíváme tím jeho dýchání. U některých koní, kteří jsou na špatné klima náchylnější, se pak může rozvinout dušnost. Koním, kteří jsou tomuto prostředí vystavováni dlouhodobě, se mohou zanítit drobné dýchací cesty, jsou prokrvenější a tvoří se v nich hlen. Dýchací cesty se zužují otokem, koně to dráždí ke kašli, obtížněji dýchá, z nosu může vytékat hlen. Vzácný není ani vznik alergií v důsledku opakovaných zánětů. Při vdechnutí alergenu dochází ke stahům svaloviny dýchacích cest – nejčastějšími alergeny bývají spory plísní ze sena a slámy, jízdárenský povrch nebo vzácně pyly. Následně vzniká obstrukce dýchacích cest (RAO neboli COPD), velmi podobná lidskému astmatu. Plicní sklípky se poškozují, mohou se potrhat a vznikají nevratné změny. Příčinou dušnosti může být i nedoléčená nebo špatně léčená infekce dýchacích cest.
Dyspnoe můžeme rozdělit podle toho, ve které fázi dýchacího cyklu se vyskytuje, a to na inspirační (při nádechu), exspirační (při výdechu) nebo smíšenou. Zde se potom ještě příznaky rozdělují na mírné, středně těžké a těžké.
Inspirační dušnost – mírný stupeň se projeví prodlouženou dobou vdechu (délka vdechu = délce výdechu), kdežto u zdravého koně je v klidu výdech delší než nádech; dále se může projevit prohloubeným dýcháním a mírným zvýšením dechové frekvence. Středně těžká dyspnoe se pozná podle vpadávání mezižeberních prostor, otevírání nozder při nádechu, a to i v klidu. Těžká dyspnoe se projevuje velkým úsilím koně při nádechu – třese se po celém těle, stojí odplecený (hrudní končetiny široko od sebe) s nataženou hlavou a krkem, lapá po dechu, má snahu dýchat ústy, při nádechu se mu vtahuje řiť, sliznice jsou cyanotické (nedostatečné okysličení krve).
Exspirační dušnost – mírný stupeň se projeví prodloužením výdechu, výdech může mít dvě fáze, kůň si trochu pomáhá břišními svaly. Střední stupeň se projeví očividným zapojením břišního lisu (břišních svalů) do výdechu, objevuje se dýchavičná stružka (prohlubeň za posledním žebrem). Těžká exspirační dyspnoe je charakteristická pumpováním břicha při výdechu, kůň z plic vytlačuje vzduch „celým tělem“, vtahuje se mu řiť.
Smíšená dušnost – kombinují se příznaky inspirační i exspirační dušnosti.
V diskuzi DUŠNOST U KONÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Dana.
Dobrý den, kobylka 10 let, od září pokašlává. Ne moc, ve stáji jen vyjímečně, ale po práci častěji. A pokud venku nacválám, kašle intenzivněji, vždy cval ukončuji...může to být dušnost?
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Při akutním záchvatu dechové tísně či dušnosti je třeba ihned volat veterináře a informovat ho o naléhavosti situace. Při těžkém záchvatu představuje každá vteřina velké riziko a často se bojuje o život koně. Je-li dyspnoe méně dramatická, je také nutné volat veterináře, protože nikdy nemůžete vědět, zda se stav náhle nezhorší nebo nezanechá nenapravitelné škody na dýchacím traktu koně.
V každém případě, je-li to možné, zajistěte koni dostatek čerstvého vzduchu (dejte ho ven) a držte ho v naprostém klidu, stínu a chladnu. Jakákoli fyzická či psychická námaha zatěžuje ještě více jeho dýchací systém a celou situaci může zhoršit.
Pokud se jedná o chronický stav („dušnost“ čili COPD nebo chronickou infekci dýchacího traktu), je třeba kontaktovat veterináře a domluvit se s ním na řádném vyšetření. Čím přesněji zjistí diagnózu a rozsah poškození dýchacího aparátu, tím lépe může určit léčbu, nebo aspoň udržovací péči a zatížení koně. Jedině tak lze předejít zhoršování onemocnění a ulehčit koni jeho život.
Tomuto onemocnění můžete účinně předcházet pouhým nastavením kvalitních zoohygienických podmínek chovu vašeho koně.
Primární léčba by měla spočívat v alespoň částečném uvolnění hladkého svalstva, tedy podání bronchodilatantik, například ventipulmin, a dále k ředění hlenu, například dembrexin, bromhexin a podobně. Nutností je okamžitý přesun koně (samozřejmě s ohledem na jeho aktuální stav) do vyhovujících podmínek. Imunosupresiva jako kortikoidy podáváme jen krátce, a to ve zvlášť závažných případech, kdy může být ohrožen život koně – při jejich podání je nutné vždy dodržovat základní pravidla.
Inspirační dušností trpí koně, kteří mají z nějakého důvodu zúžené dýchací cesty, takže jejich nádech je namáhavý. Celkem často se ale snížená průchodnost zhorší i u vydechování vzduchu, takže se v takových případech setkáme s dyspnoí smíšenou. Mezi nejčastější příčiny dušnosti u koní patří problémy spjaté s nosním i laryngeálním stridorem. Záněty dýchacích cest jakéhokoli původu (podráždění, infekce viry, baktériemi, plísněmi, alergie, akutní i chronické). Při nich se v dýchacích cestách hromadí hlen, dochází k otoku sliznice dýchacích cest, průdušky a průdušinky se reflexně stahují (bronchokonstrikce). Velice nebezpečná je alergie podobná lidskému astmatu, kdy dochází k prudkému zúžení bronchiolů (bronchokonstrikce), například při „záchvatu“ u známého COPD, reakce na včelí štípnutí a podobně. Nelze zapomenout ani na plicní červivost (Dictyocaulus arnfieldi), přestože jsou tyto případy u nás vzácné. Další příčinou mohou být některé otravy, například organofosfáty, různé alergie a stavy, kdy dochází k otokům v oblasti hlavy (hroší hlava), hltanu, hrtanu a krku, protože oteklá tkáň tlačí na dýchací cesty a zužuje je; podobně mohou působit různé nádory okolních tkání. Některé příčiny lze vyléčit úplně, jiné lze zmírnit, v určitých případech však zvířeti již nelze pomoct. Důležité je proto co nejrychlejší vyšetření veterinářem a zahájení včasné a správné léčby.
Exspirační dušnost samotná je projevem nedostatečné elasticity plicní tkáně. Setkáváme se s ní například u zvířat postižených chronickou formou COPD či jiného, obvykle chronického onemocnění plic. Dále u koňů starších, kdy již plíce nejsou dostatečně elastické, a v neposlední řadě u zvířat, která prodělala onemocnění dýchacích cest a nedostatečně se z něho vyléčila. S takovým stavem již nelze často nic dělat, protože plicní tkáň bývá nevratně změněná. Vhodně stanovenou léčbou a neúnavnou péčí však obvykle můžeme zabránit zhoršování problému a koně udržovat v přijatelném stavu. I to však s konečnou platností řekne až veterinář.
Výrobci vakcín postupně eliminují rizika, která mohou být zdrojem nežádoucích reakcí. Na druhé straně se zdá, že poněkud přibývá počet postižených psů, pravděpodobně v souvislosti se změnami životního prostředí, způsobu krmení i zdrojů výživy a především s příbuzenskou plemenitbou a úzkou selekcí. Nejčastější predispozice k popisovaným problémům se objevují u malých a zakrslých plemen (hladkosrstý jezevčík, yorkšírský teriér, trpasličí hladkosrstý pinč, čivava, maltézský pinč, mops a další), vzhledem k věku je nejčastější výskyt postvakcinačních reakcí u štěňat a mladých zvířat do 1 roku věku. V těchto případech většinou k opakovaným reakcím po dalších vakcinacích v následujících měsících či letech nedochází (nejde zpravidla o klasickou anafylaxi), ale přesto je zvýšená pozornost na místě.
Alergie na očkování se může projevit jako dušnost, naskákají boule, psa kůže svědí, vyskytují se problémy s pohybem, psi kňučí, jsou nervózní, mohou zvracet. Je potřeba se o řešení poradit s veterinářem. Existují různé varianty očkovacích látek, může se změnit interval, ve kterém dochází k očkování, a je dobré psa proočkovat ráno, abyste mohli vyhledat pomoc lékaře v případě problémů.
Vzniknou-li po očkování u psa boule, většinou tato reakce sama zmizí, pokud ne a boule přetrvávají, je nezbytné vyhledat veterinárního lékaře, který rozhodne o dalším postupu (může podat antihistaminika, bulku vytáhnout jehlou nebo ji chirurgicky odstranit).
