Čivava dlouhosrstá je stavbou těla velmi podobná čivavě krátkosrsté. Jak už ale její název napovídá, liší se délkou srsti. Srst této čivavy je také jemná a hedvábná, může být rovná i mírně vlnitá, obvykle s nepříliš hustou podsadou. Na uších, zadní straně končetin a ocase často tvoří třásně.
Díky delší srsti vyžaduje tato čivava více péče. Pokud si někdo na péči netroufá, může svěřit péči o pejska odborníkovi v salonech pro psy. Také je dobré srst psa pravidelně vyčesávat.
V diskuzi ČIVAVA "MINI" se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Yesman.
Čivava Mini NEEXISTUJE...ještě jednou NEEXISTUJE!!!
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Karolína Ouzká.
Přesně mini čivava neexistuje jako nějaký poddruh plemene čivava, protože ty jsou jen dva dlouhosrstá a krátkosrstá. Mini čivava je přešlechtěná čivava z množírny je náchylná k mnoha nemocím a trpí již od narození. Neni to standart plemene.
Morče angorské je dlouhosrsté. Dlouhá srst se musí pravidelně česat, kartáčovat a mýt. Na lepší úpravu srsti se někdy používají papírové natáčky. Srst se na ně pěkně natočí a tolik se neznečistí. Koupání je pro dlouhosrstá morčata téměř životně důležité. V dlouhé srsti se nejen dobře drží špína, ale i parazité.
Jelikož se jedná o společenská zvířata, nedoporučuje se chov jednoho jedince. Ideální je pořídit si třeba pár morčat nebo dvě samičky, které spolu obvykle dobře vycházejí. Pokud si doma ubytujete dva samečky, začnou se vám v dospělosti pravděpodobně prát. Možný je i chov s králíky.
Ubikace morčete by měla být umístěna na nějakém vhodném místě. Ideální je takové, kde je světlo, není tam přetopeno a zároveň nefouká průvan, jelikož morčata jsou náchylná na nachlazení. Zvířeti nesvědčí ani příliš hlučné prostředí. Jestliže pořizujete morče dítěti, nebojte se ho dát přímo do dětského pokoje. Přes léto je vhodný chov venku v ohrádce (možno i přenosné), kde je možnost pastvy. Morče musí mít také něco k obrusu hlodáků (dřevo, tvrdé pečivo).
Morče angorské se dá zakoupit ve zverimexech nebo přímo u chovatelů, cena se pohybuje okolo 200 korun.
Existuje i dlouhosrstá a středně dlouhosrstá varianta výmarského ohaře – byly uznány FCI roku 1935. Z počátku nebyly tyto dlouhosrsté varianty uznávány, ačkoli se ve vrzích krátkosrstých „výmaranů“ rodila i štěňata dlouhosrstá. Díky Rakušanům Hegendorfovi a O. Stockmeyerovi se staly dlouhosrsté variety uznávané a posléze i oblíbené. Psi s dlouhou srstí jsou na údržbu pochopitelně náročnější.
Jedná se o vyrovnaného psa, který byl už od svého prvopočátku používán k lovu, často u něj tedy pozorujeme projevy loveckých instinktů. I přesto je dlouhosrstý výmarský ohař přátelský a snadno se přizpůsobí. Pokud ho nevychováte pevnou rukou vy, sám zjistí, jak na vás, a druhou šanci již nedostanete. Nechybí mu temperament a občas se chová trochu dominantně, svou rodinu však i bez výcviku automaticky a odvážně chrání. S dětmi si rozumí, přesto by si na ně měl zvykat už od štěněcího věku, stejně jako na ostatní psy a drobná zvířata.
Výmarský ohař je střední až velký pes atraktivního vzhledu, psi mají širší lebku než feny. Má dlouhou mordu, z pohledu z boku se zdá až hranatá. U štěňat nás zaujmou blankytně modré oči, které se však v dospělosti mění na jantarové, tmavé až světlé, s inteligentním výrazem. Uši ohaře jsou široké, vysoce nasazené, zaoblené mírně do špičky. Hrudník je silný, ale ne příliš široký. Dlouhosrstí psi se mohou chlubit měkkou dlouhou krycí srstí, která může být jak hladká, tak i mírně zvlněná. Přibližná délka srsti je 3–5 cm, v dolní části těla na krku, břiše a předhrudí může být i delší. Osrstění má stříbrnou až šedavou barvu, včetně přechodů mezi nimi. Hlava bývá světlejší, bílé znaky jsou přípustné jen v malé míře na hrudi a prstech. Setkáváme se také s takzvaným úhořím pruhem – výrazným tmavým zabarvením. V kohoutku psi měří 59–70 cm a váží cca 35 kg, feny 57–63 cm a 30 kg.
Dlouhosrstý výmarský ohař pochopitelně vyžaduje více péče než krátkosrstý. Jelikož patří mezi lovecká plemena, potřebuje dostatek pohybu venku a činnost, která ho zabaví. Díky delší srsti není tak náchylný na studené počasí, rád plave. Vyniká hbitostí, poslušností a vynikajícím čichem, je vhodný k loveckému výcviku, původně byl honicím psem a v 19. století se používal dokonce jako stavěč. Dlouhosrstý výmarský ohař je trochu pomalejší než jiní němečtí stavěči. Je to výborný lovecký pes, domácí mazlíček i výstavní plemeno.
Prvního dlouhosrstého výmarského ohaře k nám do Čech přivezl roku 1966 MUDr. Fiala a položil tak základy českých chovatelských stanic. Toto plemeno se už minimálně sto let chová pouze z čistokrevného základu, patří mezi nejstarší německé ohaře.
Čivavy se dožívají až dvaceti let (obecně platí: čím menší pes, tím delší život). Dospělý pes by měl vážit mezi 1,5-2,5 kilogramy.
Psí unikát: Čivavy se rodí s neúplně vyvinutou lebkou - tento jev se nazývá fontanela a můžeme ho spatřit pouze u tohoto plemene.
Srst: Jsou dlouhosrsté a krátkosrsté varianty. Barva srsti může být libovolná.
Ochránce zemřelých indiánů: Podle archeologických nálezů bylo toto plemeno chováno indiánskými kmeny Aztéků, Mayů a Toltéků k náboženským účelům. Psi byli po smrti náčelníka kmene rituálně zabiti a pohřbeni spolu s ním, aby ho chránili na cestě do světa duchů.
Čivavy u nás: První čivavu do tehdejšího Československa dovezla v roce 1971 od chovatelky z USA Jitka Pacltová. Byla to krátkosrstá fenka, čokoládově hnědá s pálením. První dlouhosrstou čivavu pak dovezli z Německa manželé Serbusovi roce 1976.
Tipy: Čivava je pes jako každý jiný, jen malý. Když mají krmení stále, tak se nepřejídají. Nyní určitě výcvikářům vstávají vlasy na hlavě, ti cvičí na základě jídla, a když bude pes bohatě nažraný, tak se špatně motivuje.
Každá čivava miluje teplíčko. Krátkosrstá je pochopitelně choulostivější na teplo než dlouhosrstá, ale to se zase dá nahradit kabátkem, slušivou bundičkou či svetříkem.
Každá čivava je schopná výcviku, ostatně jako každý pes. Jen jí nesmí cvičení nudit. Není to německý ovčák, který může cvik opakovat několikrát. S čivavou se dá tančit i cvičit agility. Je to prostě všestranný pes. Není to však chrt, který bude blahem bez sebe, že může běžet u kola. Na kolo patří do košíčku, kde může dělat páníčkovi "navigátora". Čivava se vyběhá na zahradě i v bytě - proběhne bleskem několikrát pokoje a je spokojená.
Čivavy jsou ideální pro mladého, středně starého i staršího majitele, který má rád zvířata, jen ne k malým dětem, které by je láskou umučily. Samozřejmě že záleží na výchově rodičů.
Koupání: Dlouhosrstá čivava déle schne a musí být déle v teple.
Povaha: Povaha je různá, stejně jako u lidí. Čivavy jsou temperamentní, ale o něco méně než jorkšír, záleží však skutečně kus od kusu. Některá čivava nezaštěká a nezaštěká, a jiná zase tu tlamičku nezavře. To je genetika, ale i výchova.
Pravidlo pro všechny nové a nezkušené majitele malých pejsků: Než štěně odroste a pobere zkušenosti, šoupejte nohama, tak ho nezašlápnete. Pozor také na přibouchnutí dveří, mohlo by tam být štěně. Jakmile čivava dosáhne dospělosti a rozumu, hravě noze uhne, protáhne se kolem dveří a žádná újma nehrozí.
Ohaři jsou pravděpodobně vývojovým pokračováním vysokonohých honičů. Někteří, a to se soudí právě o výmarském ohaři, jsou dokonce výsledkem záměrného křížení některých z nich, konkrétně svatohubertského psa, francouzských honičů, menších, červeně zbarvených barvářů z německého území, předchůdců hanoverského a bavorského barváře, za přispění krve pointra. Jedním z honičů velmi blízkých svatohubertskému psu byli „šedí psi sv. Ludvíka“, kteří později splynuli s ostatními honiči. Šedě zbarvené psy velmi podobné výmarskému ohaři lze nalézt i na obraze vlámského malíře van Dycka z roku 1631. Karel August cestoval roku 1792 společně se S. Goethem do Francie, kde se obeznámil s francouzskými metodami lovu. Prý po svém návratu dovezl do Výmaru šedé francouzské psy – „šedé psy sv. Ludvíka“, kteří se pak stali známými pod názvem „psi Karla Augusta“. Příbuzenskou plemenitbou a řízenou selekcí pak byl upevněn typ těchto psů v ustálené plemeno držící si tuto jedinečnou barvu.
První výmarští ohaři se na výstavách objevili okolo roku 1880. V Berlíně jich bylo v roce 1880 vystaveno 14. Právě tehdy mohly být rozlišeny tři různé kmeny: 1. sanderlebenští ohaři z chovu úředního rady Pitschkeho ze Sanderelebenu; 2. weisenfelští ohaři z chovu O. Bacha; 3. durynští ohaři z výmarské oblasti. Weisenfelští psi byli o něco jemnější a elegantnější než starý typ, který byl prezentován durynskými psy. Sanderlebenští psi stáli mezi starým a moderním typem. Roku 1894 volal Hegewald po založení speciálního spolku, nejprve však neměl žádný úspěch. Teprve v roce 1879, kdy stanovila delegovaná komise znaky pro některá plemena německých psů, platil výmarský ohař ještě za modrou varietu německého krátkosrstého ohaře a byl také jako takový zanesen do chovné knihy. Dne 20. 6. 1897 se dospělo k tomu, že v Erfurtu byl v závěru jedné výstavy založen Spolek pro chov výmarského ohaře. Zároveň však byly založeny i konkurenční spolky a vedly se prudké spory o jediné správné barvě výmarského ohaře. Po první světové válce shromáždil major Herber ještě zbytky plemene a začal s budováním nového chovu.
Vedle krátkosrstých ohařů existovali snad vždy také dlouhosrstí šedí ohaři. Dlouhosrstá štěňata se opět objevovala ve verzích krátkosrstých rodičů. Protože se krátkosrstí ohaři chovali vůči dlouhosrstým vždy dominantně, mohl být dlouhosrstý faktor předáván po generace krátkosrstými psy dále, a když to pak náhoda chtěla, u dvou psů, kteří měli dlouhosrstý faktor ve svém dědičném znaku a byli spolu spářeni, se pak mohla objevit dlouhosrstá štěňata. Zpočátku neplatili tito dlouhosrstí psi za čistokrevné a spolek je odmítal zapsat do chovné knihy. Proto chovatelé zpravidla utráceli všechna dlouhosrstá štěňata. Teprve Rakušan Ludwig von Kapos Mére dopomohl dlouhosrstému výmarskému ohaři k průlomu. Na jedné výstavě ve Vídni v roce 1934 viděl dlouhosrstého výmarského ohaře, který na něho udělal velký dojem. Druhým průkopníkem, který se zasloužil o zájem o dlouhosrsté ohaře, byl myslivecký rada O. Stockmeyer, který choval výmarského ohaře již od roku 1913. Jeho služebním pánem byl princ Hans von Ratibor-Hohenlohe. Stockmeyer ho o kvalitách výmarského ohaře natolik přesvědčil, že každý zaměstnanec v lesním úřadě Grafenegg musel vlastnit výmarského ohaře. Hegendorfovi a Stockmeyerovi se podařilo přesvědčit předsedu „Stammvereins für Weimaraner“ o kvalitě dlouhosrstých výmarských ohařů, takže roku 1935 byla tato varieta srsti mezinárodně uznána FCI.
Anglický název tohoto psa je Waimaraner a německý Weimaraner Vorsterhund.
Predisponovaná jsou dlouhosrstá plemena s bohatým a hustým osrstěním – svatobernardský pes, novofundlandský pes, německý ovčák, čau-čau, bernský salašnický pes, zlatý retrívr, ale i některá krátkosrstá (rotvajler).
Když se začne pes drbat nebo kousat, dobře ho prohlédněte. V případě, že naleznete ranku, místo vydezinfikujte (Betadine, Alfadin), a pokud se pes stále poranění věnuje, nasaďte do druhého dne límec. Jestliže neztratí o postižené místo zájem ani do druhého dne, vyhledejte odbornou pomoc.
Mokvavou skvrnu, která se nesmírně rychle šíří, co nejdříve veterinář ostříhá, pokud možno ještě kousek do zdravé kůže. Důležité je, aby se k ní dostal vzduch, neboť se musí dále sušit. Jestliže nestihnete skvrnu objevit brzy, může se u psa objevit i horečka, malátnost, nežravost.
Zapařeniny se dají léčit použitím přípravku Tea Tree Oil od Dr. Müllera. Zapařeninu je třeba několikrát denně pokapat. Hlavní výhodou je, že se kůže čištěním nenamočí, nevýhodou pak, že přípravek pálí.
Po zjištění místa spotu je dobré houbičkou, vlažnou vodou a salicylovým mýdlem očistit spot a jeho okolí. Poté důkladně vymýt čistou vodou a vysušit nejlépe kuchyňskými papírovými ubrousky. Po vysušení nanést mast, která se jmenuje Cicaderma. Tato mast během okamžiku zklidní místo spotu a pes se přestane vylizovat a drbat. Mast necháme vstřebat a pak na postižené místo naneseme 100% rakytníkový olej. Při včasném podchycení spotu není potřeba srst vystříhávat. Olejem potírejte velmi často, mast používejte vždy po umytí (je-li potřeba) anebo po vysušení ubrouskem, a to asi 2–3x denně. Ve většině případů nedojde k vypadání srsti a za pár dní není nic poznat. Pokud tato léčba nezabere, je třeba vyhledat veterinárního lékaře.
Při zjištění většího ložiska je potřeba místo vystříhat, vysušit pomocí Betadinu, natřít zelenou vodičkou Novikov. Takto postupovat stále dokola, dokud se skvrna nezahojí. Pokud už na ní nejsou strupy, promazávat mastí Framykoin.
V případě, že si na výše uvedené postupy sami netroufáte, obraťte se na veterinárního lékaře, který vám jistě rád pomůže a postižení vyléčí.
Základem je vždy zjistit, proč lupy vznikly. Vaše kočka pravděpodobně neměla lupy odjakživa a něco jejich vznik vyvolalo. Mnohdy je vznik lupů podmiňován napadením bakteriemi či parazity. V takovém případě jsou lupy malé a ulpívají na kůži. Naopak velké lupy obvykle způsobuje stres. Dalšími příčinami může být změna skladby stravy, hormonální změny, nadváha, suchá pokožka či špatně fungující játra. Kromě sestavení si vlastního seznamu, o jakého spouštěče asi tak mohlo jít, vám nejefektivněji poradí váš veterinář.
Lupy se mohou vytvořit například i následkem alergie. V takovém případě se lupy objeví náhle a nelze se jich lehce zbavit. Alergie může být způsobena změnou stravy či prostředí a je třeba nasadit zcela odlišné medikamenty než na obyčejné lupy.
K odstranění lupů není lidský šampon zrovna tím nejvhodnějším. Důležitý je vyvážený jídelníček, zaměřený na nenasycené mastné kyseliny, a kvalitní, hydratační šampon. Jako doplněk stravy můžete své kočce podávat vše, co obsahuje rybí tuk a omega-3 mastné kyseliny. Ve výjimečných případech jde o reakci na změnu teploty a do pár měsíců lupy zmizí samy. V každém případě by příčinu vzniku lupů měl určit váš veterinář, aby byla léčba účinná.
Dlouhosrstá plemena vyžadují časté, nejlépe každodenní česání, které prospívá srsti a brání zacuchání a tvorbě lupů. Odstraňování zacuchaných chlupů může být složité a bolestivé. Máte-li krátkosrstou kočku, česání pomáhá udržet zdraví pokožky a umožňuje zkontrolovat otoky či podráždění kůže. Začněte kočku jemně česat ve směru růstu chlupů. Pokud uzlíky na chlupech nedokážete uvolnit prsty, opatrně použijte nůžky. Pokud je na kočce vidět, že je pro ni česání nepříjemné nebo stresující, nenaléhejte. Je lepší provést několik krátkých česání, při kterých je kočka uvolněná, než ji nutit a vyvolat v ní děs už jen při pohledu na kartáč.
Kočky se umějí samy dobře postarat o svou čistotu, takže je není nutné pravidelně koupat. Má-li však kočka určité kožní onemocnění nebo se hodně ušpinila, je potřeba ji umýt. Zásadně používejte šampon pro kočky se speciálním složením a zkontrolujte správnou teplotu vody. Kočky se většinou koupou nerady, takže při koupeli budete potřebovat pomoc. Snažte se být co nejklidnější a postupně ji omyjte od hlavy po ocas. Důkladně opláchněte šampon, zabalte ji do jemné osušky a pečlivě osušte. Když budete hotovi, nezapomeňte ji náležitě odměnit.
Slovem boo se označuje sestřih, kdy se pes ostříhá nakrátko po celém těle. Je ale střih a střih. Každému psovi sluší něco jiného a každý má pro výstavní střih jiné předpoklady. Svou roli hraje typ srsti, hustota podsady, dokonce i barva (pokud je pes výrazně sable). Výstavní střih se totiž tvoří tak, že se na pejskovi ostříhá pouze to, co ruší jeho přirozenou anatomii, nestříhá se tedy úplně nakrátko. Zastřihují se konečky srsti, aby byl pes upravený a kožíšek měl přitom co nejdelší.
Pomeranian by měl mít dvojitou strukturu srsti, to jest krycí srst a podsadu. Krycí srst je rovná, dlouhá a tvrdá, podsada je vatovitá, jemnější, schovaná pod krycí srstí. Díky krycí srsti se k podsadě nedostává vlhkost, špína ani prach. Anglický termín zní „double coated dog‟.
Obecně existují dlouhosrstá plemena, která byla pro úpravu střihem přímo vyšlechtěna (například pudl), dále plemena, jimž střih a holení nevadí (mají vlasovou strukturu srsti, například jorkšír), a konečně plemena, pro které je stříhání nakrátko a holení nevhodné. Do poslední skupiny patří hrubosrstá plemena psů a psi se strukturou srsti, jež je podobná právě srsti pomeraniana. U hrubosrstých a double coated psů dochází při nevhodné úpravě k trvalému poškození struktury srsti: srst se zjemní a ztratí své charakteristické vlastnosti.
Srst s podsadou má několik důležitých vlastností. Příroda ji vymyslela zejména proto, aby pejskovi pomáhala. Člověk pak šlechtěním psí plemena měnil, vylepšoval, zvětšoval objem srsti či srst prodlužoval, avšak princip (její účel) zůstal stejný. To se týká nejen pomeraniana, ale i ostatních psů s podobným kožíškem, tedy plemen čau-čau, husky, samojed. Z menších plemen můžeme v této souvislosti zmínit německého špice středního nebo vlčího špice.
Pokud se „double coated‟ pejsek zašpiní, většina nepořádku a špíny se dotkne jen krycí srsti, jinak nezanechá trvalé stopy. Tento druh srsti se označuje jako samočisticí srst. Rovněž vlhkost neproniká do tvrdé krycí srsti tak rychle, jak by pronikala do vatovité podsady. Srst ostříhaná nakrátko se tudíž hůře udržuje čistá a suchá.
Vlhkost lze považovat za nepřítele malého chlupatého pejska. Jestliže totiž zůstane několik hodin vlhký, může snadno prochladnout i v relativně teplém prostředí, nebo se naopak může zapařit, když leží v pelíšku a spí. V důsledku toho může mít vleklé kožní potíže. Prochladnutí ohrožuje miniaturního pejska dokonce na životě.
Krycí srst však nechrání psa pouze před vlhkem, krycí srst pomáhá pejskovi udržet optimální tělesnou teplotu. Proto neostříhaní pomeranianové či špicové nepotřebují v zimě oblečky. Chrání je jejich kožíšky.
Ale pozor! Podsada ve funkční dvojité srsti je tak dokonalá, že dokáže i pravý opak: v parných letních dnech pejska chladí a zajišťuje, aby teplota kůže odpovídala teplotě tělesné. Představte si tedy, že pejskovi není díky mohutné srsti horko. Je-li okolní vzduch teplejší než psí tělo, podsada a krycí srst toto teplo k pejskovi jednoduše nepustí.
Stříhání pomeranianů nakrátko není vzhledem k výše uvedeným informacím pro toto plemeno vhodné.
Hot spot neboli pyotraumatická dermatitida (acute moist dermatitis) je rychle se vyvíjející kožní zánět, se kterým se setkáváme velmi často v létě a na podzim. Vzniká jako komplikace například po koupání psa, po kousnutí hmyzem nebo klíštětem, pokousání jiným psem nebo při zánětech zvukovodu.
V teplém a vlhkém počasí jsou ideální podmínky pro rychlé rozmnožení bakterií a kvasinek. Během velmi krátké doby začne poraněné místo hnisat, mokvat a svědit. Pes si nenechá na zanícenou kůži sáhnout a ošetření je pro něj velmi bolestivé. Majitel může před návštěvou veterináře dané místo ostříhat, ošetřit dezinfekcí (Betadine) a popřípadě aplikovat antibiotickou mast (Betadine).
Je vhodné zabránit psovi v dalším lízání či škrábání. Při léčbě používáme antiseptické a antibakteriální šampony, masti s obsahem antibiotik a kortikoidů.
V důsledku až maniakální traumatizace postiženého místa dochází během několika minut až hodin k tvorbě zarudlého, mokvavého ložiska bez srsti, které je silně svědivé. Takové „horké místo“ se nachází zpravidla v blízkosti prvotního problému. Predisponovaná jsou dlouhosrstá plemena s bohatým a hustým osrstěním, jako například svatobernardský pes, leonberger, novofundlanský pes, německý ovčák, čau-čau, bernský salašnický pes, zlatý retrívr, ale i některá krátkosrstá (rotvajler).
Komplikujícím faktorem je špatně udržovaná zplstnatělá srst. Pokud není léčba rychle zahájena, proces se rychle šíří a onemocnění se může šířit i do chlupových folikulů, případně ještě hlouběji. Rychle se rozvíjející změny mají většinou kruhový tvar o průměru několika centimetrů. Jsou silně červeně zabarvené, tvoří se mokvavé eroze a dochází k lokální ztrátě srsti. Postižené místo na sebe upozorní přítomností chlupů, které jsou slepené raným sekretem a nutkavou snahou zvířete o další traumatizaci léze. Nacházíme zpravidla pouze jedno pyotraumatické ložisko s dominantní lokalizací v bederní a křížové krajině, na bocích stehen, v okolí ocasu, na krku a poblíž uší.
Pokud nebyl pes ošetřen antiparazitárním přípravkem, je nutné mu preventivně aplikovat přípravky proti blechám a klíšťatům. Postižené místo okamžitě po zjištění ostříháme. Je důležité ostříhat je nejen na mokvavém místě, ale v daleko větším rozsahu, protože se zánět velmi rychle rozšiřuje. Je nezbytné, aby se k postiženému místu a jeho okolí dostal vzduch. Dále je potřeba zamezit pejskovi v poraňování a infikování rány škrábáním nebo lízáním. Není v našich silách psa uhlídat, proto je nejvhodnější nasadit mu ochranný límec. Ránu je nutné pravidelně kontrolovat. Způsob léčby je závislý na závažnosti postižení. Okolí mokvavého procesu odmastíme a lézi vyčistíme jemným dezinfekčním roztokem (Betadine).
Pokud se zápar podchytí v úplném začátku, lze jej zkusit léčit vymýváním. Ránu je třeba pravidelně kontrolovat a třikrát až čtyřikrát denně vymývat například řepíkovým nebo heřmánkovým odvarem. Lze také použít ředěný dezinfekční roztok betainu (alfadin, hypermangan) nebo šampony s obsahem chlorhexidinu. Z postiženého místa je nutné odstranit hnisavá ložiska a strupy, jelikož se pod nimi množí bakterie a kvasinky, které jsou běžně přítomné na kůži a brzdí hojení. Pokud se rána začíná dobře hojit, může se čistění omezit na jednou až dvakrát denně. Postižené místo je vhodné po vymytí vyfénovat vlažným vzduchem do sucha.
Ledviny se skládají z mnoha jednotlivých tělísek (funkčních jednotek) odpovědných za filtraci krve a regulaci hladiny důležitých látek. Ledvinná funkční jednotka se nazývá nefron. Nefron je složen z filtračního tělíska (glomerulu), což je klubíčko cévních kapilár v pouzdru (Bowmanovo), které chytá a svádí filtrát do odvodného (odpadního) kanálku. V kanálku dochází ke zpětnému vstřebávání důležitých přefiltrovaných látek, iontů a vody. Na základě výměny různě nabitých částic se zde pomáhá udržovat správná acidobazická rovnováha (pH krve). Kanálky se sbíhají do větších sběrných kanálků, které ústí do ledvinné pánvičky a močovodu.
Hlavní funkcí ledvin v organismu je očištění krve od odpadních látek, které se v ní hromadí. Selhání má vždy příznaky otravy (vlastními zplodinami). Výskyt onemocnění se zvyšuje s věkem, ale může se objevit i u mladého zvířete. Obecně se považuje za onemocnění progresivní, které vede v konečné fázi ke smrti zvířete.
Příčiny ledvinného selhání jsou různé. Mimo jiné záleží také na věku. U mladých zvířat se může jednat o vrozenou nedostatečnost, která selhání ledvin podmiňuje. Dědičné vady jsou typické pro některá psí plemena (například kokršpaněl, bulteriér, pudl, basenji, lhasa-apso, u koček především dlouhosrstá plemena). Mezi další příčiny patří infekce, otravy (léky, jedy, bakteriální toxiny) nebo ucpání močových cest kameny. Dalšími příčinami jsou chybné reakce imunitního systému a chronické zánětlivé procesy. Může se jednat o samostatnou diagnózu nebo o komplikaci jiné nemoci. Například těžká infekce nebo septický stav mohou vrcholit selháním ledvin. Často se tento problém objevuje u fen se zanedbaným zánětem dělohy. K akutnímu selhání ledvin může také dojít ve stáří v důsledku jejich přirozeného opotřebování. Příčiny chronického selhání ledvin jsou stejné jako u akutního, pouze poškození je menší, a tak ledviny fungují alespoň z části. Je důležité upozornit, že u chronického ledvinného selhání se příznaky objevují postupně, protože hladina zplodin narůstá pomalu.
Vzhledem k tomu, že ledviny mají nezastupitelnou úlohu při čištění krve, má jejich selhání vždy příznaky otravy. Zvíře s akutním selháním ledvin nežere, zvrací, nejeví zájem o okolí, má průjem, který je často i s krví, v tlamě se mohou objevit vředy. Charakteristické je to, že zvíře hodně pije, ale nemočí vůbec nebo velmi málo. Bez pomoci veterináře by během několika dnů upadlo do kómatu a uhynulo by.
U chronického selhání ledvin zvíře více pije a močí, hubne, přidává se i průjem a občasné zvracení. Srst je hrubá, matná a lámavá. Objevuje se páchnoucí zánět dásní, někdy i zmatené chování. Dále je možno pozorovat zvýšenou únavu, zimomřivost a spavost. V pokročilejších stadiích se dostavují nepříznivé účinky toxického působení metabolitů na ostatní tkáně organismu (zvracení, slinotok, průjmy). Sliznice bývají bledé z důvodu chudokrevnosti. Pokud se zdravotní stav neřeší, onemocnění se postupně zhoršuje, až se ledviny zcela vyčerpají. Následně se objeví příznaky akutního selhání ledvin a smrt.
Nejdříve lze pozorovat zvýšený příjem tekutin a tvorbu většího množství moči. Tento stav by měl být prvotním signálem, že něco není v pořádku. Nedochází už k dostatečné zpětné resorpci vody z nově tvořené moči. Organismus ztrácí více vodu a snaží se ztrátu kompenzovat zvýšeným příjmem tekutin. Pokud majitel nezná důvod zvýšeného příjmu tekutin psa nebo kočky, neměl by nikdy omezovat svému zvířeti pitný režim.
Dále je možno pozorovat zvýšenou únavu, spavost, menší chuť k jídlu, hubnutí, horší kvalitu srsti. V pokročilejších stadiích se dostavují nepříznivé účinky toxického působení metabolitů na ostatní tkáně organismu. Dostavuje se nechutenství až zvracení, zvýšený slinotok z tlamy a zácpa, nadměrná resorpce vody v tlustém střevu, případně průjmy následkem toxického působení na sliznice zažívacího traktu. Můžeme též pozorovat vřídky v dutině ústní, případně cítit zápach po moči v dechu.
Sliznice bývají bledé z důvodu chudokrevnosti, následkem nedostatečné tvorby červených krvinek v kostní dřeni. Kvůli špatnému odvodu některých iontů a nedokonalým regulačním mechanismům dochází k vzestupu krevního tlaku. Nedostatečná tvorba aktivního vitamínu D vede k řídnutí kostí a zvýšené hladině fosforu.
Akutní nebo chronické selhání ledvin je velmi vážné onemocnění, které má mnoho příčin. Hlavní funkcí ledvin v organismu je očištění krve od odpadních látek, které se v ní hromadí. Selhání má proto vždy příznaky otravy (vlastními zplodinami). Výskyt onemocnění se zvyšuje s věkem, ale může se objevit i u mladého zvířete. Obecně se považuje za onemocnění progresivní, které vede v konečné fázi ke smrti zvířete. Chronické selhání ledvin je stav, kdy jsou ledviny z 80 % poškozené a zbylých 20 % nestačí odstraňovat odpadní látky z těla.
Příčiny ledvinného selhání jsou různé. Mimo jiné záleží také na věku. U mladých zvířat se může jednat o vrozenou nedostatečnost, které selhání ledvin podmiňuje. Dědičné vady jsou typické pro některá psí plemena (například kokršpaněl, bulteriér, pudl, basenji, lhasa-apso, u koček jde především o dlouhosrstá plemena). Mezi další příčiny patří infekce, otravy (léky, jedy, bakteriální toxiny) nebo ucpání močových cest kameny. Dalšími příčinami jsou chybné reakce imunitního systému a chronické zánětlivé procesy. Může se jednat o samostatnou diagnózu nebo o komplikaci jiné nemoci. Například těžká infekce nebo septický stav mohou vrcholit selháním ledvin. Často se tento problém objevuje u fen se zanedbaným zánětem dělohy. K akutnímu selhání ledvin může také dojít ve stáří v důsledku jejich přirozeného opotřebování. Příčiny chronického selhání ledvin jsou stejné jako u akutního, pouze poškození je menší, a tak ledviny fungují aspoň zčásti. Je důležité upozornit, že u chronického ledvinného selhání se příznaky objevují postupně, protože hladina zplodin narůstá pomalu.
Vzhledem k tomu, že ledviny mají nezastupitelnou úlohu při čištění krve, má jejich selhání vždy příznaky otravy. Zvíře s akutním selháním ledvin nežere, zvrací, nejeví zájem o okolí, má průjem, který je často i s krví, v tlamě se mohou objevit vředy. Charakteristické je to, že hodně pije, ale nemočí vůbec nebo velmi málo. Bez pomoci veterináře by během několika dnů upadlo do kómatu a uhynulo by. U chronického selhání ledvin zvíře více pije a močí, hubne, přidává se i průjem a občasné zvracení. Srst je hrubá, matná a lámavá. Objevuje se páchnoucí zánět dásní, někdy i zmatené chování. Dále je možno pozorovat zvýšenou únavu, zimomřivost a spavost. V pokročilejších stadiích se dostavují nepříznivé účinky toxického působení metabolitů na ostatní tkáně organismu (zvracení, slinotok, průjmy). Sliznice bývají bledé z důvodu chudokrevnosti. Pokud se zdravotní stav neřeší, onemocnění se postupně zhoršuje, až se ledviny zcela vyčerpají. Následně se objeví příznaky akutního selhání ledvin a smrt.
Jestliže máte byť jen malé podezření, že by se u vašeho psa mohlo jednat o chronické či akutní selhání ledvin, vždy navštivte veterináře! Zvířeti odebere krev a na základě rozboru určí diagnózu. Pes s akutním selháním ledvin potřebuje dlouhodobé podávání infuzí a neustálou kontrolu stavu. K dalšímu životu je nutné udržet alespoň část ledvin funkčních. Pokud se přes veškerou snahu ledviny nepodaří zachránit, pak bohužel přichází na řadu eutanazie. U starších zvířat vyžadujte nejméně jednou ročně rozbor krve. Pokud výsledky odhalí, že ledviny pracují hůře, můžete vhodnou dietou snížit jejich zatěžování, a tak zvířeti prodloužit život. Na odběr krve je nutné přivést zvíře nalačno, to znamená 12 hodin po posledním krmení. Léčba chronického selhání ledvin je komplexní a poměrně náročná. Nezbytné je doživotní podávání speciální diety s nízkým obsahem bílkovin, soli a fosforu.
Bez konzultace s veterinářem zvířeti nepodávejte žádné léky! I přes dobrou vůli mu můžete nenávratně poškodit ledviny!
Nezapomínejte zvíře pravidelně očkovat, snížíte tím riziko akutního selhání ledvin v důsledku infekčního onemocnění.
Mějte pod dozorem veškeré chemikálie či léky, které by mohl pes nedopatřením pozřít (nemrznoucí kapaliny, jedy na krysy, přípravky na ochranu rostlin, zbytky antibiotik a podobně).
Jako prevence se obzvlášť u starších zvířat osvědčuje používání lososového oleje, který podporuje činnost ledvin, a navíc se po něm leskne srst. Výhodou je, že zvířatům chutná, takže skvěle dochutí oblíbené granulky.
Kontrolujte u zvířete stav chrupu. Paradontóza ledviny prokazatelně poškozuje. Choďte se zvířetem na pravidelné kontroly a odstraňování zubního kamene.
U starších zvířat měřte jednou za měsíc spotřebu vody. Jestliže pes vypije více než 100 ml na každý kilogram hmotnosti, je nutné vyhledat veterináře. Prevence je základ – používejte jen kvalitní, vysoce stravitelná krmiva. Nutný je neustálý přístup k čerstvé vodě.
Homeopatická léčba společně s infuzní terapií a dietními opatřeními pomáhá podporovat funkci ledvin, pokud již nedošlo k nezvratným změnám v jejich tkáni. Ovšem není samospásná, zvíře by měl vždy prohlédnout veterinář!
Recept
Ingredience: 125 g syrového libového mletého masa, 200 g vařené bílé rýže, 1 vejce, 2 lžíce slunečnicového nebo kukuřičného oleje, 600 mg vápníku, špetka jodizované soli, 2 lžíce jemně strouhané mrkve, ¼ askorbátu sodného
Technologický postup: Všechny ingredience smíchejte a podávejte syrové, jestliže je pes přijme. Jinak smíchejte vše kromě vitamínů, pečte asi 20 minut při střední teplotě a po vychladnutí přidejte vitamíny. Občas maso nahraďte jednou až třemi lžičkami jater.
Množství: Obecně psovi můžete dávat tolik jídla, kolik sní. Tento recept by měl stačit pro 5kg psa na 3 dny pro 20kg psa na jeden den. Pokud množství ztrojnásobíte, vystačí pro 30kg psa na 2 dny.
Kůže je bariérou ochraňující vnitřní prostředí organismu od vnějšího světa, zejména proti škodlivým chemikáliím a mikroorganismům. Srst psovi poskytuje tepelně izolační ochranu. V kůži jsou smyslové receptory reagující na změny vnější teploty. Při změnách teploty se chlupy napřimují nebo pokládají; srst tak pomáhá zvýšit nebo snížit ztráty tělesného tepla. Do chlupového váčku v kůži ústí mazová žláz, vylučující tukovou látku, která dává srsti lesk. Je voděodolná a chrání a zvláčňuje pokožku. Kůže nejen chrání organismus proti vnějšímu nebezpečí, ale ovlivňuje také reakci imunitního systému v případě poranění.
Kůže se skládá ze dvou vrstev. Povrchová vrstva (pokožka, epidermis) není příliš silná a průběžným odlupováním odumřelých buněk si udržuje svou ochrannou funkci. Pod pokožkou je silná, elastická a pevná škára (dermis), která zajišťuje krevní zásobení a inervaci pokožkových buněk. Ve škáře se nacházejí kožní žlázy, chlupové váčky (folikuly), cévy a smyslové receptory, které umožňují vnímat hmat, bolest, tlak i teplotu.
Chlupy psa rostou periodicky. První, aktivní fáze růstu je následována přechodnou a poté odpočinkovou fází. Jakmile vyroste nový chlup, starý vypadne; tento proces se nazývá línání. Růstový cyklus srsti je ovlivněn mnoha faktory, například změnou vnější teploty, zvyšováním či snižováním fotoperiody, hormony, výživou, stresem a genetickými vlivy. Chlupy se obměňují především na jaře, kdy líná zimní srst, a znovu na podzim, kdy je krátký letní kožich nahrazován delším a hustším zimním. Změny v produkci hormonů hypofýzy, štítné žlázy, nadledvin a pohlavních žláz dramaticky ovlivňují strukturu a hustotu srsti. Samčí hormony stimulují růst, zatímco samičí mají opačný efekt.
Srst psa je mnohem variabilnější než u jiných domácích zvířat, neboť z jednotlivých chlupových váčků může vyrůstat více chlupů odlišné struktury. Silné primární chlupy, nazývané pesíky, mohou být obklopeny menšími, jemnějšími chlupy, takzvanou podsadou.
Srst a pokožka psa potřebují pravidelné čištění a kartáčování, příležitostné stříhání či úpravu srsti (trimování). Pravidelné kartáčování udržuje srst ve výborném stavu a prokrví pokožku. Máte také příležitost všimnout si čehokoli neobvyklého, co může znamenat zdravotní problém. Menším a starším psům musíte pravidelně stříhat drápy a psům jakéhokoli věku prospívá péče o zuby, uši a oči. Psí srst se čistí samovolně, ale většině psů prospěje občasná koupel. Dlouhosrstá plemena vyžadují častější pozornost.
Hladká srst, například u boxera, je na údržbu velmi jednoduchá. Jednou nebo dvakrát týdně mu gumovým kartáčem nebo speciální psí rukavicí přejeďte proti srsti, abyste odstranili lupy, špínu a uvolněné chlupy. Potom ho flanelovou utěrkou utřete, aby srst dostala přirozený lesk. Na krátkou silnou srst například labradorského retrívra potřebujete různé pomůcky. Kovovým hřebenem rozčešte zacuchané chlupy a kartáčem s měkkými drátovitými štětinami odstraňte prach a nečistoty. Pečujte o srst psa alespoň jednou týdně. Je-li srst delší, jako například u zlatého retrívra, musíte psa česat a kartáčovat častěji, nejlépe denně, aspoň chvíli, aby si navykl na tento typ pozornosti.
Srst některých plemen rychle dorůstá (například u pudla) a potřebuje pravidelné stříhání. To je většinou nezbytné provádět každých šest až osm týdnů, v létě častěji, v chladné části roku méně často. Chcete-li stříhat psa sami, je dobré získat instrukce od zkušeného „střihače“. Pokud psa nechcete nechat stříhat, můžete ho příležitostně trimovat, abyste zabránili zcuchání uvolněných chlupů.
Vyberte si odborníka, který bude stříhat či koupat vašeho psa, stejně pozorně jako vybíráte veterináře. Zeptejte se na zkušenosti svých známých nebo si nechejte poradit od veterinárního personálu. Většina profesionálů učeše, vykoupá, usuší a ostříhá psa zhruba za čtyři hodiny. Vyhněte se těm, kteří zklidňují psa sedativy; ti určitě nemají „zlaté ruce“.
Kožní problémy jsou důvodem asi 40 % návštěv u veterináře. Často jde o podráždění kůže vnějšími parazity; většinu svědivých kožních potíží způsobují blechy. Nemusíte je vůbec zpozorovat, ale i jedna blecha dokáže kousnutím vyvolat zánět; pes se škrábe, olizuje a odlupují se mu z kůže stroupky; místo často krvácí. Mohou vzniknout i druhotné komplikace, jako je strupovitost, eroze, vředy, otoky, často dochází i ke ztrátě srsti. Diagnóza však může být pro podobné kožní změny zcela jiná (imunitní poruchy, přecitlivělost na některé léky a jiné).
Veterinář vašeho psa podrobně vyšetří a použije specifické metody, které pomohou určit příčinu vzniku kožní choroby. Může vyšetřit pokožku psa ultrafialovými paprsky (na přítomnost plísní); odebere maz nebo vzorek tkáně (pro kultivaci bakterií či kvasinek), provede seškrab pokožky (zjistí přítomnost parazitů) či vezme vzorek tkáně pro biopsii (vyšetření změny tkáně). V případě alergických kožních onemocnění pomohou stanovit diagnózu kožní a krevní testy nebo úpravy jídelníčku či prostředí, ve kterém se pes pohybuje.
Existuje mnoho základních příznaků, které ukazují na kožní onemocnění. Nejběžnější je svědění, vypadávání srsti, změna pigmentace, viditelné otoky, záněty, šupinovité a suché lupy či strupy, mokvavé eroze a vředy. Většina kožních chorob vykazuje alespoň některé z těchto klinických příznaků.
Pes si vždy najde dobrý důvod, aby se škrábal, ale někdy je bohužel obtížné určit přesnou příčinu svědění. Následkem toho se léčí spíše „svědivost“ než její skutečná příčina. Pes reaguje na svědění také olizováním, oštipováním či vykusováním srsti, třením o podložku, drbáním se o různé objekty a válením se. Svědivost kůže může vést až ke změně jeho osobnosti (ztráta tolerance, podrážděnost a agresivní projevy). Nejčastější příčinou škrábání jsou různé alergie a paraziti, hlavně blechy. Mnoho psů je alergických i na nepatrné množství slin, které blecha zanechá v místě kousnutí. Nepřiměřené škrábání pak může vést k zánětu kůže. Kožní mazové žlázy se mohou podráždit a vytvářejí pak značné množství mazu, který tvoří páchnoucí se strupy. Má-li pes blechy, klíšťata nebo jiné roztoče, ošetřete všechny své psy a kočky. Je nezbytné zničit také nedospělá nebo klidová stadia parazitů, která se drží v kobercích a škvírách podlah.
Kožní choroby způsobené bakteriemi (pyodermie, hnisavá onemocnění) se obyčejně vyskytují na již poškozené kůži, například v důsledku alergických reakcí. Bakterie se za této situace na povrchu kůže rozmnoží. Kožní infekce mohou způsobit vznik malých vřídků nebo pupínků vyplněných hnisem. Jsou-li vřídky škrábáním poškozeny nebo se samy roztrhnou, dojde k erozi (rozpadu) tkáně, jestliže se eroze prolomí hluboko do kůže, vznikne hluboký vřed.
Eroze a vředy mohou být i následkem akutní mokvavé dermatitidy, například ekzému (to je zánětu kůže způsobeného například hmyzím bodnutím či kousnutím) nebo takzvané pyotraumatické dermatitidy; zánětu kožní řasy pysku psa – bakterie se množí mezi záhyby kůže tlamy (časté u kokršpanělů); akné nebo impetiga (objevuje se u štěňat); flegmóny vyvíjející se u bodných ran; furunkulózy.
Jestliže je povrch kůže šupinatý, může se pokožka odlupovat v částečkách (lupech), anebo zůstávat a vytvářet zatvrdliny. Odlupování šupinek pokožky je často důsledkem mazotokového ekzému (seborea, mazotok) vyvolaného zvýšenou aktivitou kožních mazových žláz. Strupy jsou zaschlé masy séra, krve a buněk s hnisem, vytvořené následkem zánětu. Existuje několik možných příčin způsobujících šupinatění a strupovitost kůže, například bakteriální kožní infekce; záněty vyvolané nejčastěji kvasinkou rodu Malassezia; svrab, jako následek napadení roztočem zákožkou svrabovou; akné či folikulitida (zánět vlasových váčků); infekce roztoči dravčíky (rod Cheyletiella); leishmanióza, infekce krve způsobené prvoky rodu Leishmania; dědičný mazotok, vyskytuje se například u kokršpanělů; dermatofytóza; mozoly v oblasti loktů; tepelné popálení, chemické poleptání a spáleniny sluncem; nádorové onemocnění kůže; problémy spojené s poruchou imunity, například tvorba puchýřů (pemphigus foliaceus).
Dermatofytóza je vysoce nakažlivé onemocnění způsobené napadením chlupového folikulu plísní rodu Microsporum nebo Trichophyton. Rychle se šíří. Je mnohem častější u štěňat než u dospělých jedinců. Většinou nezpůsobuje svědivost, ale sekundární bakteriální infekce může na kůži vyvolat tvorbu strupů, které si pes olizuje a rozškrabává. Onemocnění se může přenést také na lidi, takže je nezbytné co nejrychleji psa vyléčit. Léčba zahrnuje užití protiplísňových šampónů, krémů či roztoků. Ošetřujte psa alespoň ještě dva týdny po vymizení klinických příznaků nebo po potvrzení negativního nálezu. Ve většině vážných případů veterinář doporučí antibiotika, která pes užívá alespoň čtyři týdny.
Furunkulóza je hnisavé onemocnění spojené se zánětem chlupového nebo mazového váčku a jeho nejbližšího okolí. Postihuje lysou kůži v okolí řitního otvoru. Je častá u německých ovčáků. Příčinou jsou imunitní poruchy, které jsou druhotně komplikovány hlubokou infekcí. Je nutné dlouhodobé léčení protizánětlivými léky a antibiotiky.
Alergie na potravu mohou také někdy vyvolat svědivost kůže. Krmte psa krmivem, které ještě nikdy nejedl, a to alespoň šest týdnů. Jestliže svědivost a jakékoli jiné související problémy zmizí, byla příčinou těchto potíží potravní alergie.
